SOUSTAVY BOHŮ
Náboženství v Mezopotámii bylo od prvopočátku polyteistické. Byla zde božská společenství, každé mělo své pole působnosti, výsady i pravomoci. Zároveň ale byla tato společenství vzájemně omezena mezi sebou, tj. že např. božstva slunečního kultu nezasahovala do pravomocí božstev jiných kultů a vzájemně své pravomoci respektovala. Každé božstvo zaujímá své území, které se více méně shoduje s jeho funkcí a sférou vlivu. Po boku bohů se vyskytovaly i jiné nadpřirozené bytosti jako jsou démoni a různé nestvůry (hybridní bytosti, např. orel se lví hlavou, okřídlený býk s lidskou hlavou). Lidé byli stvořeni bohy. Akkadský mýtus o stvoření říká, že po rozdělení Nebes a Země byli bohové zrození z prapůvodních párů bohů obtíženi zemědělskými pracemi. Proti tomu se vzbouřili a pověřili boha Ea, aby stvořil jako náhradu za pracující bohy člověka. Člověk měl z bohů strach a bázeň, hlavní zásadou byla podřízenost lidských zájmů zájmům bohů.
Před sjednocením Mezopotámie mělo každé město za svého pána nějakého boha, který se spolupodílel na jeho založení nebo ho „sám“ založil. Tento bůh zde měl svůj chrám, své kněze, úředníky i služebnictvo, které se o něho staralo. Význam místního boha klesal, nebo naopak stoupal současně s významem daného města. Dá se říci, že v Mezopotámii byly základní přírodní síly zosobňovány a povyšovány na bohy. Proto je poměrně častým jevem, že bůh, jehož dílem byl atribut např. stvoření deště, se v různých městech nazýval jinak, jinak se zobrazoval, měl jiný způsob uctívání, ale stejný atribut tj. stvoření deště. Tito bohové byli vždy jasně definováni jako zřejmé postavy s vlastními jmény, mechanismy činnosti a osobními příběhy. Již ve starém Sumeru bylo několik set bohů. Pravděpodobně i z důvodu tohoto množství měli kněží snahu bohy tzv. katalogizovat. Nejvíce rozšířené dělení bohů bylo na páry a trojice. Páry byly spojovány na principech protikladných pohlaví, tj. bůh a jeho manželka. Trojice byly tříděny dle „místa působnosti“, např. kosmická trojice: bůh An – bůh nebes, bůh Enlil – bůh země, bůh Enki – bůh podzemního světa, nebo např. astrální trojice: Utu – Slunce, Nanna – Měsíc, Inanna – Venuše. Další oblíbený způsob dělení božských trojic bylo na boha, jeho manželku a jeho sestru. Například v městě Nippuru stojí po boku boha Ninurty jeho choť bohyně Nib-Nibru a sestra Ninurty, bohyně Zannaru, která je vtělení bohyně Inanny. Jedním z dalších možných způsobů jak bohy katalogizovat byl podle způsobu přinášení obětí. Byl nalezen seznam, který obsahuje 28 jmen různých božstev, která při oběti „pojedla rybu“. Aby byl tento zmatek dovršen, jsou tendence kněží vzájemně ztotožňovat různé bohy, což dokládají seznamy z počátku 2. tisíciletí př. Kr. V těchto seznamech bohů, jsou bohové uspořádáni dle teologického systému, který sdružuje bohy stejné povahy. Například Enlilova manželka je postupně označována jmény Ninlil, Nin-Tummal a Sud. Bůh Enki je pro změnu označován jmény: Dara’abzu, Daradim, Darabanda, Daranunna, Nudimmud, Lugalabzu a další.
Podíváme-li se na mýty o vzniku vesmíru, stvoření světa a člověka, dochovalo se několik různých verzí. Některé se zachovaly v sumerštině, jiné v akkadštině a babylónštině. Nejstarší pocházejí z období kolem roku 2500 př. Kr. a nejmladší z 1. stol. př. Kr. Mýty jsou velice různorodé, je známo několik různých verzí stejného příběhu z různých lokalit nebo období, některé verze si vzájemně protiřečí. Naše hodnocení těchto mýtů závisí na správné identifikaci konkrétních bohů a démonů. Nejznámější a nejucelenější epos o stvoření byl napsán akkadsky a jmenuje se Enúma eliš – Tam nahoře. Zachoval se na sedmi tabulkách a popisuje období, kdy neexistovalo nebe ani země. Existoval pouze Apsú – sladkovodní oceán a Tiamat – slaný oceán. Jejich vody se začaly postupně mísit a z těchto vod vznikali první bohové An, Enki, Kišar a další. Jako poslední byl stvořen bůh Marduk rodiči Enkim a Damkinou. Postupně dochází ke konfliktu mezi rodiči (Apsú a Tiamat) a jejich dětmi – bohy. Apsú se rozhodne zničit svoje děti. Bohové se o tomto plánu dozvěděli, Ea vymyslel kouzlo, po kterém Apsú usne a on ji zabije. Potom je v nitru Apsú zrozen Marduk. Epos končí stvořením člověka na popud Marduka. Člověka stvořil Enki, pravděpodobně z důvodu, že roli stvořitele vykonával především Enki. Bohové z vděčnosti staví Mardukovi Babylon.