Mezopotámie se nacházela mezi dvěma řekami – Eufratem a Tigridem. Zde se postupně setkávaly tři hlavní kultury. Jedná se kulturu sumerskou, babylonskou a asyrskou. Během staletí upadly v zapomnění, byly o nich známy pouze útržkovité informace ze zlomků třísvazkového díla Babylonika, která byla sepsána knězem Bálova chrámu v Babylonu, Berosem (cca. 3 st. př. Kr.) a částečně se informace čerpaly z Bible. Teprve v roce 1933 byly tyto kultury objeveny archeology, především u města Mari. Podrobnější zprávy získáváme díky klínovému písmu, které vzniklo kolem roku 3400 př. Kr. Znaky se otiskovaly rákosovým písátkem do hlíny, která se mohla následně vypálit. Původní písmo pochází od Sumerů, od nich ho převzali a upravili Babyloňané a Asyřané. O rozluštění tohoto písma se výrazně zasloužil vědec Grotefend, který přeložil část staroperského nápisu z Persepole a sir Rawlinson, který okopíroval část čtyřjazyčného textu z tzv. Behistunské desky. Z rozluštěných textů se dovídáme, že v Mezopotámii od počátku docházelo ke vzájemnému styku kultur. V průběhu třetího tisíciletí př. Kr. se zde setkávají Eblajci, Amorejci, Aramejci, Chaldejci a další. Vznikají první městské státy s vlastními vladaři a božstvy. Několik názvů měst je známo už z Bible Jsou to například Babylon, Ninive, Ur Chaldejský a další. Většina měst - států spolu permanentně válčila. Prvním sjednotitelem městských států -a tím i Mezopotámie - byl semita Sargon Akkadský (vládl cca. 2334-2279 př. Kr.).
DĚJINY MEZOPOTÁMIE
Sumerové přišli do Mezopotámie přibližně kolem roku 3500 př. Kr., hovořili sumerštinou, jazykem, který se do dnešní doby nepodařilo zařadit do žádné známé jazykové skupiny. Vytvořili kulturu, která používala rozvinuté formy zemědělství, Sumerové využívali důmyslný systém zavlažování a odpadních stok, používali dokonce splachovací wc. Vynalezli kolo, hrnčířský kruh a další. Sumerové se postupně usídlovali ve městech. Každé město tvořilo zároveň samostatný městský stát, který ovládal několik nejbližších vesnic. Mezi těmito městy navzájem většinou panoval válečný stav (boj o zavlažovací kanály a další), mimo to bojovala i s cizími sousedy, tj. především Elamity, Chetity, Uratejci, Mitannci, popřípadě s Egypťany. První pokus o sjednocení provedl Lugalzagezi, ale byl poražen Sargonem Akkadským. Dochází ke sjednocení celého Sumeru a Akkadu. Hlavním městem se stává Akkad. Vedoucí úlohu ve státě přebírají semité, sumerština je postupně nahrazena akkadštinou a zůstává pouze jako liturgický a státní jazyk. Koncem 22. st. př. Kr., díky vnitřním rozbrojům, je akkadská říše oslabena, odtrhuje se sumerský jih, města zde opět vyhlašují samostatnost a zbytek území dobývají na necelé jedno století horské kmeny Gutejců. Po jejich vytlačení, na krátkou dobu, získává hlavní postavení městský stát - království Ur. Další hlavní království jsou Larsa, Babylón, Ešnnunna a Mari. Tato království a další menší spolu bojovala o nadvládu. Vítězem se stal král Chammurabi (18 st. př. Kr.) z Babylonu. Tento král vydal tzv. Chammurabiho zákoník s 282 paragrafy. Babylonské království bylo centralizované, s dominantní mocí panovníka, který se opíral o administrativu a zákony. Babylonština vytlačila ostatní jazyky. Babylonii ovládli Amorité. Po smrti Chammurabiho se dá s nadsázkou hovořit o „období temna“. V 16. st. př. Kr. byl Babylon dobyt Chetity, kterým velel král Muršil I. Po Chetitech Babylon ovládli Kassité. Dále následovala Aramejská expanze. Následující století byla obdobím devastujících válek. Základem všeho dění v soupeřících královstvích byla profesionální armáda, která se vyznačovala brutalitou a násilím. Za zmínku stojí král Sargon II., který např. v 7. stol. př. Kr. po dobytí Palestiny deportoval cca 30 tisíc Židů do Asýrie a naopak z Babylónie deportoval 100 tisíc Aramejců a Chaldejců, aby předešel povstáním proti asyrské nadvládě. V 6. stol. př. Kr. král Nebukadnesar II. dobyl Jeruzalém, po kterém následovalo tzv. Babylónské zajetí Židů (známé z Bible). Pro změnu bylo deportováno 70 tisíc zajatců. Za vlády Nabukadnesara II. se Babylón stává nedobytným městem díky třem řadám hradeb a systému vodních příkopů. Babylón byl ovládnut (vzdal se bez boje) až Peršany v roce 539 př. Kr., kterým velel král Kýros. Od té doby končí politická nezávislost země. Tento zlomkovitý (a neúplný) náhled dějin Mezopotámie je zde uváděn pro hlubší pochopení náboženského systému. Vidíme zde stálý přesun obyvatelstva, jeden národ střídá druhý, stálé období bojů a válek, navíc násilné deportace obyvatelstva. K tomu musíme připočíst vliv obchodníků, jsou doloženy obchodní styky s celou Asií, Afrikou a středomořím. Tomu odpovídá i panteon bohů.
SOUSTAVY BOHŮ
Náboženství v Mezopotámii bylo od prvopočátku polyteistické. Byla zde božská společenství, každé mělo své pole působnosti, výsady i pravomoci. Zároveň ale byla tato společenství vzájemně omezena mezi sebou, tj. že např. božstva slunečního kultu nezasahovala do pravomocí božstev jiných kultů a vzájemně své pravomoci respektovala. Každé božstvo zaujímá své území, které se více méně shoduje s jeho funkcí a sférou vlivu. Po boku bohů se vyskytovaly i jiné nadpřirozené bytosti jako jsou démoni a různé nestvůry (hybridní bytosti, např. orel se lví hlavou, okřídlený býk s lidskou hlavou). Lidé byli stvořeni bohy. Akkadský mýtus o stvoření říká, že po rozdělení Nebes a Země byli bohové zrození z prapůvodních párů bohů obtíženi zemědělskými pracemi. Proti tomu se vzbouřili a pověřili boha Ea, aby stvořil jako náhradu za pracující bohy člověka. Člověk měl z bohů strach a bázeň, hlavní zásadou byla podřízenost lidských zájmů zájmům bohů.
Před sjednocením Mezopotámie mělo každé město za svého pána nějakého boha, který se spolupodílel na jeho založení nebo ho „sám“ založil. Tento bůh zde měl svůj chrám, své kněze, úředníky i služebnictvo, které se o něho staralo. Význam místního boha klesal, nebo naopak stoupal současně s významem daného města. Dá se říci, že v Mezopotámii byly základní přírodní síly zosobňovány a povyšovány na bohy. Proto je poměrně častým jevem, že bůh, jehož dílem byl atribut např. stvoření deště, se v různých městech nazýval jinak, jinak se zobrazoval, měl jiný způsob uctívání, ale stejný atribut tj. stvoření deště. Tito bohové byli vždy jasně definováni jako zřejmé postavy s vlastními jmény, mechanismy činnosti a osobními příběhy. Již ve starém Sumeru bylo několik set bohů. Pravděpodobně i z důvodu tohoto množství měli kněží snahu bohy tzv. katalogizovat. Nejvíce rozšířené dělení bohů bylo na páry a trojice. Páry byly spojovány na principech protikladných pohlaví, tj. bůh a jeho manželka. Trojice byly tříděny dle „místa působnosti“, např. kosmická trojice: bůh An – bůh nebes, bůh Enlil – bůh země, bůh Enki – bůh podzemního světa, nebo např. astrální trojice: Utu – Slunce, Nanna – Měsíc, Inanna – Venuše. Další oblíbený způsob dělení božských trojic bylo na boha, jeho manželku a jeho sestru. Například v městě Nippuru stojí po boku boha Ninurty jeho choť bohyně Nib-Nibru a sestra Ninurty, bohyně Zannaru, která je vtělení bohyně Inanny. Jedním z dalších možných způsobů jak bohy katalogizovat byl podle způsobu přinášení obětí. Byl nalezen seznam, který obsahuje 28 jmen různých božstev, která při oběti „pojedla rybu“. Aby byl tento zmatek dovršen, jsou tendence kněží vzájemně ztotožňovat různé bohy, což dokládají seznamy z počátku 2. tisíciletí př. Kr. V těchto seznamech bohů, jsou bohové uspořádáni dle teologického systému, který sdružuje bohy stejné povahy. Například Enlilova manželka je postupně označována jmény Ninlil, Nin-Tummal a Sud. Bůh Enki je pro změnu označován jmény: Dara’abzu, Daradim, Darabanda, Daranunna, Nudimmud, Lugalabzu a další.
Podíváme-li se na mýty o vzniku vesmíru, stvoření světa a člověka, dochovalo se několik různých verzí. Některé se zachovaly v sumerštině, jiné v akkadštině a babylónštině. Nejstarší pocházejí z období kolem roku 2500 př. Kr. a nejmladší z 1. stol. př. Kr. Mýty jsou velice různorodé, je známo několik různých verzí stejného příběhu z různých lokalit nebo období, některé verze si vzájemně protiřečí. Naše hodnocení těchto mýtů závisí na správné identifikaci konkrétních bohů a démonů. Nejznámější a nejucelenější epos o stvoření byl napsán akkadsky a jmenuje se Enúma eliš – Tam nahoře. Zachoval se na sedmi tabulkách a popisuje období, kdy neexistovalo nebe ani země. Existoval pouze Apsú – sladkovodní oceán a Tiamat – slaný oceán. Jejich vody se začaly postupně mísit a z těchto vod vznikali první bohové An, Enki, Kišar a další. Jako poslední byl stvořen bůh Marduk rodiči Enkim a Damkinou. Postupně dochází ke konfliktu mezi rodiči (Apsú a Tiamat) a jejich dětmi – bohy. Apsú se rozhodne zničit svoje děti. Bohové se o tomto plánu dozvěděli, Ea vymyslel kouzlo, po kterém Apsú usne a on ji zabije. Potom je v nitru Apsú zrozen Marduk. Epos končí stvořením člověka na popud Marduka. Člověka stvořil Enki, pravděpodobně z důvodu, že roli stvořitele vykonával především Enki. Bohové z vděčnosti staví Mardukovi Babylon.
BOHOSLUŽBA, KNĚŽÍ
Dominantní silou v Mezopotámii bylo náboženství. Protože většina sumerských božstev byla krutá a nelítostná, základním cílem lidí bylo přesvědčit bohy a zlé démony, aby od nich odvrátili zlo, nemoci, pohromy a utrpení. Druhým důvodem, proč se lidé obraceli na jednotlivé bohy, byla naděje, že získají od bohů prospěch. Většina těchto úkonů se odehrávala v chrámech. Ty byly institucí nejen náboženskou, ale zároveň politickou i administrativní. Chrámy – zikkuraty, byly stavěny ze suchých cihel, měly tvar stupňovité věže a byly to v podstatě umělé hory. Podle náboženských představ Sumerů bohové žili v horách, a protože v Mezopotámii hory nebyly, bylo třeba je postavit. Zikkuraty měly minimálně dva stupně, nejznámější zikkurat v Babylónu měl sedm stupňů a byl vysoký přes 90 metrů. Na vrcholu zikkuratu byl postavený chrám daného boha. Většinou byly chrámy zdobeny reliéfy, které zobrazovaly strážce svatyně v lidské, nebo zvířecí podobě. O boha se muselo pečovat stejně jako o vladaře. Každý den mu byly obětovány pokrmy, jeho socha byla omývána, šacena, bůh se chtěl bavit. Z tohoto důvodu vznikal kolem chrámu komplex s vlastními dílnami, poli, zahradami, ubytováním kněží a školami. Chrám byl samostatná správní jednotka, která měla i vlastní sýpky a systém půjček peněz, nebo pronájmy chrámové půdy. Současně vznikal tým chrámových kněží a specialistů na určité úkony.
Panovník, král státu – města se nazýval „zástupce a kněz boha (hlavního boha)“ – patesi. Podle přesvědčení poddaných byl pro tento úřad vyvolen bohem, svoji moc měl od něj a byl v podstatě prostředníkem mezi lidmi a bohem. Zároveň býval nejvyšším veleknězem, např. v Asýrii. Postupem doby v některých údobích, jako třeba v Babylonu, funkce velekněze byla oddělena od královské moci. V ostatních chrámech stál v čele hlavní kněz, nebo kněžka. Do těchto úřadů byly nejčastěji vybírány osoby z královského rodu, většinou mladší bratři nebo sestry panovníka. Jejich kompetentnost pro takto vysoký úřad byla zjišťována věštbou z vnitřností zvířat, druhou podmínkou byla neporušenost těla a kultovní čistota. Druhý nejdůležitější úřad v chrámu zastával tzv. Sanga – účetní. Dnešní terminologií řečeno vrchní manažer. Ze sumerské literatury známe dlouhý výčet kněžských funkcí. Z hlediska jejich zařazení do hierarchie panuje zmatek. Jednak tituly kněží se měnily chrám od chrámu a navíc docházelo ke kumulaci funkcí, kdy jeden kněz zastával jeden úřad v chrámu jednoho boha a druhý jiný úřad v jiném chrámu. Kněžské funkce byly vysoce specializované. Známe např. kněze s „funkcí“ išib, který pouze zaříkal a zaklínal, gudu se zabýval pomazáváním, zabargad dohlížel na pokrmy boha, agrigezen byl pořadatel svátků a další. Mimo každodenních obřadů existovaly i obřady konané každý měsíc a rok. Některé svátky měly pevné datum konání, které bylo určováno dráhou Měsíce, ne pohyblivé datum, v závislosti na události.
V Mezopotámii byla rozšířena astrologie - hvězdopravectví, kterou vykonávali kněží. Tvořila nedílnou součást náboženských kultů. Astrologové jako první rozdělili roční běh Slunce na obloze zvěrokruhem a dle svých pozorování sestavovali horoskopy. Zaříkávání se používalo převážně v lékařství, proti nějakému neduhu. Tyto texty zaříkávání byly známy pouze vyvoleným. Magii zprostředkovávali rovněž kněží a používali převážně zaklínání, které mělo vyvolat blahodárný efekt ve prospěch člověka, který chtěl uniknout utrpení, různým pohromám nebo např. snaha o neupadnutí v nepřízeň panovníka. K těmto účelům se používaly „náhrady“ lidí v podobě sošek, které představovaly buď postiženou osobu, nebo naopak jejího nepřítele, buď lidského, nebo démonického. Na tyto sošky bylo potom přeneseno dotyčné zlo nebo dobro. Druhým prostředkem magie byla tzv. teurgie – vyšší magická schopnost působit na démony a bohy. Pro provozování magie platila přísná a přesná pravidla. Vznikl tak rozsáhlý soubor zaklínací literatury, z které se zachoval nepatrný zlomek. Mezi nejdůležitější činnosti patřilo věštění, (viz. věštec) jednak výše uvedených astrologů, ale především hepatoskopie – věštění z jater obětovaných zvířat. Velmi využívanou byla rovněž teratomancie – věštění z vrozených vad. Věštilo se rovněž ze snů. Všechny tyto věštby neohlašovaly absolutní budoucnost, ale pouze budoucnost souzenou. To znamená, že se neohlašovalo to, co se neodvratně stane, ale to, čeho je třeba se vyvarovat.
POSMRTNÝ ŽIVOT
Bohové stvořili lidi jako smrtelné. Přesto lidé věřili v posmrtný život, ale nijak moc se na něj netěšili. Říše mrtvých dle Sumerů je zemí temnot, země, ze které není návratu. Tuto říši umísťovali pod zemi a dalo se do ní dostat pouze skrze hrob. Z tohoto důvodu se pohřbívalo pouze do země. Do podsvětí duše zemřelých doprovázely pohřební výbavy, pokrmy a vzácné předměty, u bohatých Sumerů nezřídka i služebnictvo. To bylo pohřbeno zaživa a každý dostal nádobku s jedem, aby mohl ukončit své trápení. Sumerové měli vypracovaný seznam předků a přinášeli jim pravidelné oběti v podobě pokrmu a vody, což poskytovalo mrtvému obživu na onom světě.
Podsvětí bylo vždy popisováno jako místo utrpení, strádání a smutku. Je odděleno sedmi hradbami, které hlídá dveřník. Není totiž žádoucí, aby se duše mrtvých vrátily mezi živé, protože by jim škodily. Duch mrtvého byl v podsvětí zbavený vší síly, byl oblečen do péřových šatů s křídly. V básni Sestup Ištary do podsvětí se popisuje život v říši mrtvých: …“do domu, kde ti, kteří do něj vstoupí, jsou zbaveni světla, kde prach je stravou jejich a pokrmem hlína“… Přestože se z říše mrtvých nikdo nevrátil, máme poměrně přesné zprávy o „životě“ zemřelých. Jediní, kteří mohou do podsvětí přicházet a odcházet, kdy chtějí, jsou bůh měsíce Nanna a jeho syn, sluneční bůh Utu. Bůh slunce Utu schází do podsvětí každou noc, ale není to jen kvůli skrytí svého slunečního svitu, ale hlavně kvůli své důležité funkci soudce duší zemřelých. Těm určuje míru strádání podle jejich chování za života. S nepatrnými změnami přijaly tento systém i Babyloňané a Asyřané. U nich lidské oběti v podobě zaživa pohřbených služebníků ustupují.
SHRNUTÍ
Člověk byl stvořen pouze jako podřadný služebník bohů, něco na způsob tažného zvířete. Po životě ve službě odchází jeho duch na věčnost, kde ho opět neočekává nic dobrého. Bohové mezi sebou soupeří, když to nejde po dobrém, pomohou si vraždou, viz. vražda bohyně Apsú. Pomineme-li smrtelnost bohů, na první pohled, bez hlubších znalostí vidíme, že „něco“ není v pořádku. Prvním problémem se jeví polyteismus, druhým naprostý nedostatek lásky a přijetí člověka ze strany bohů. Podíváme-li se na článek Definice Boha, už toho není moc, co k mezopotámskému náboženství dodat. I toto náboženství musíme odmítnout.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
I. MEZOPOTÁMIE - stručný přehled dějin [on-line], Poslední aktualizace 24. 9. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://www.antiskola.eu/referaty/index.php?page=show_detail come_from=list id=17905 cast=2
Babylonie [on-line], Poslední aktualizace 4. 9. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Babylonie
Enúma Eliš [on-line], Poslední aktualizace 28. 6. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Enúma_eliš
Klínové písmo [on-line], Poslední aktualizace 19. 9. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Klínové_písmo
Přehled dějin Mezopotámie II. [on-line], Poslední aktualizace 27. 11. 2008. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://www.maur.estranky.cz/clanky/dejiny-predniho-vychodu/dejiny-mezopotamie-2.html
Sargon II. [on-line], Poslední aktualizace 24. 9. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sargon_II.
Stát 3. dynastie urské [on-line], Poslední aktualizace 9. 9. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/stát_3._dynastie_urské
Sumer [on-line], Poslední aktualizace 10. 4. 2011. [Citováno 9. 10. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sumerové
Ostatní dokumenty
ELLADE, Mircea. CULIANU, Ioan P. Slovník mystiky I. Praha: Argo, 2001, ISBN 80-7203-393-X
GLASSNER, Jean-Jacques. Mezopotámie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004
KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984
VOJTĚCH, Jan. Antropologický profil starých Sumerů. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2008