BOHOSLUŽBA, KNĚŽÍ
Dominantní silou v Mezopotámii bylo náboženství. Protože většina sumerských božstev byla krutá a nelítostná, základním cílem lidí bylo přesvědčit bohy a zlé démony, aby od nich odvrátili zlo, nemoci, pohromy a utrpení. Druhým důvodem, proč se lidé obraceli na jednotlivé bohy, byla naděje, že získají od bohů prospěch. Většina těchto úkonů se odehrávala v chrámech. Ty byly institucí nejen náboženskou, ale zároveň politickou i administrativní. Chrámy – zikkuraty, byly stavěny ze suchých cihel, měly tvar stupňovité věže a byly to v podstatě umělé hory. Podle náboženských představ Sumerů bohové žili v horách, a protože v Mezopotámii hory nebyly, bylo třeba je postavit. Zikkuraty měly minimálně dva stupně, nejznámější zikkurat v Babylónu měl sedm stupňů a byl vysoký přes 90 metrů. Na vrcholu zikkuratu byl postavený chrám daného boha. Většinou byly chrámy zdobeny reliéfy, které zobrazovaly strážce svatyně v lidské, nebo zvířecí podobě. O boha se muselo pečovat stejně jako o vladaře. Každý den mu byly obětovány pokrmy, jeho socha byla omývána, šacena, bůh se chtěl bavit. Z tohoto důvodu vznikal kolem chrámu komplex s vlastními dílnami, poli, zahradami, ubytováním kněží a školami. Chrám byl samostatná správní jednotka, která měla i vlastní sýpky a systém půjček peněz, nebo pronájmy chrámové půdy. Současně vznikal tým chrámových kněží a specialistů na určité úkony.
Panovník, král státu – města se nazýval „zástupce a kněz boha (hlavního boha)“ – patesi. Podle přesvědčení poddaných byl pro tento úřad vyvolen bohem, svoji moc měl od něj a byl v podstatě prostředníkem mezi lidmi a bohem. Zároveň býval nejvyšším veleknězem, např. v Asýrii. Postupem doby v některých údobích, jako třeba v Babylonu, funkce velekněze byla oddělena od královské moci. V ostatních chrámech stál v čele hlavní kněz, nebo kněžka. Do těchto úřadů byly nejčastěji vybírány osoby z královského rodu, většinou mladší bratři nebo sestry panovníka. Jejich kompetentnost pro takto vysoký úřad byla zjišťována věštbou z vnitřností zvířat, druhou podmínkou byla neporušenost těla a kultovní čistota. Druhý nejdůležitější úřad v chrámu zastával tzv. Sanga – účetní. Dnešní terminologií řečeno vrchní manažer. Ze sumerské literatury známe dlouhý výčet kněžských funkcí. Z hlediska jejich zařazení do hierarchie panuje zmatek. Jednak tituly kněží se měnily chrám od chrámu a navíc docházelo ke kumulaci funkcí, kdy jeden kněz zastával jeden úřad v chrámu jednoho boha a druhý jiný úřad v jiném chrámu. Kněžské funkce byly vysoce specializované. Známe např. kněze s „funkcí“ išib, který pouze zaříkal a zaklínal, gudu se zabýval pomazáváním, zabargad dohlížel na pokrmy boha, agrigezen byl pořadatel svátků a další. Mimo každodenních obřadů existovaly i obřady konané každý měsíc a rok. Některé svátky měly pevné datum konání, které bylo určováno dráhou Měsíce, ne pohyblivé datum, v závislosti na události.
V Mezopotámii byla rozšířena astrologie - hvězdopravectví, kterou vykonávali kněží. Tvořila nedílnou součást náboženských kultů. Astrologové jako první rozdělili roční běh Slunce na obloze zvěrokruhem a dle svých pozorování sestavovali horoskopy. Zaříkávání se používalo převážně v lékařství, proti nějakému neduhu. Tyto texty zaříkávání byly známy pouze vyvoleným. Magii zprostředkovávali rovněž kněží a používali převážně zaklínání, které mělo vyvolat blahodárný efekt ve prospěch člověka, který chtěl uniknout utrpení, různým pohromám nebo např. snaha o neupadnutí v nepřízeň panovníka. K těmto účelům se používaly „náhrady“ lidí v podobě sošek, které představovaly buď postiženou osobu, nebo naopak jejího nepřítele, buď lidského, nebo démonického. Na tyto sošky bylo potom přeneseno dotyčné zlo nebo dobro. Druhým prostředkem magie byla tzv. teurgie – vyšší magická schopnost působit na démony a bohy. Pro provozování magie platila přísná a přesná pravidla. Vznikl tak rozsáhlý soubor zaklínací literatury, z které se zachoval nepatrný zlomek. Mezi nejdůležitější činnosti patřilo věštění, (viz. věštec) jednak výše uvedených astrologů, ale především hepatoskopie – věštění z jater obětovaných zvířat. Velmi využívanou byla rovněž teratomancie – věštění z vrozených vad. Věštilo se rovněž ze snů. Všechny tyto věštby neohlašovaly absolutní budoucnost, ale pouze budoucnost souzenou. To znamená, že se neohlašovalo to, co se neodvratně stane, ale to, čeho je třeba se vyvarovat.