T001 Trosečník
Bouře si pohrávala s lodí jako s ořechovou skořápkou. Najednou se ozval praskot. Kapitán, který jediný zůstal na palubě, se zachvěl. Tak vypadá konec, za chvíli zemřu, pomyslel si.
„Bože, tady mě máš. Ty víš, že jsem udělal, co jsem mohl!“ Zavřel oči a čekal co se stane. Loď sebou trhla a srazila kapitána na kolena.
„Otče,“ vydechl, když ucítil, že se loď potápí. Když mu voda sahala až po krk, začal plavat. Po chvíli ucítil dno. V šeru mezi kapkami deště zahlédl jakousi pláž. Z posledních sil se dostal na břeh a ztratil vědomí. Probudilo ho teplo. Byl nádherný den.
„Žiju,“ byla jeho první myšlenka, „díky Bože.“
Byl to malý neobydlený ostrov. Po několika dnech těžké dřiny se mu podařilo vytahat z moře trosky lodi a nějaké drobné nářadí. Čeho si ale nejvíc cenil, byl jeho starý dalekohled, který mu zůstal na krku, i když plaval k ostrovu. Každý den sledoval moře, ale zdálo se, že žádná pomoc nepřichází. Postavil si malou chatrč z naplaveného dřeva, aby ho chránila před deštěm a větrem a aby si tam uložil těch pár věcí, které měl. Každé ráno děkoval za svůj život a vroucně prosil, aby ho našla nějaká loď.
Jednoho dne se vypravil hledat něco k jídlu. Dalekohled nechal na malé poličce u okna tak nešikovně, že polední slunce skrze čočku zapálilo chatrč. Kouř stoupal k nebi. Když to vracející se kapitán uviděl, padl na kolena a začal plakat. Byl pohlcen zármutkem a zlostí. „Bože, jak jsi mi tohle mohl udělat? Ty jsi mě zachránil jen proto, abys mě mohl trápit a vysmívat se mi?! Nezůstalo mi nic!! Jak tady přežiji?“
Tak tam plakal několik hodin. Najednou uslyšel divný zvuk. Byl to zvuk lodi, která se blížila k ostrovu. Přijela ho zachránit.
„Jak jste poznali, že tu jsem?“ ptal se unavený muž svých zachránců.
„Viděli jsme vaše kouřové signály.“ odpověděli.
Je snadné ztratit odvahu, když se věci nedaří. Ale neměli bychom ztrácet naději, protože v našich životech působí Bůh, i uprostřed bolesti a utrpení.
Vzpomeňte si, až příště vaše chatrč do základů shoří – možná to jsou kouřové signály, které předcházejí Boží pomoc.
Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.
Bible, Jeremjáš 29, 11 - 13
T002 Test
Dnes je můj velký den. Dělám konkurz na místo u jedné firmy. Konečně bych mohl dělat to, co jsem vždycky chtěl. Ráno už jsem nemohl dospat. Probudil jsem se o víc jak hodinu dřív. Oblekl jsem se, umyl a sedl si na svoje oblíbené místečko u okna. Vzal do ruky Bibli a náhodně ji otevřel: „Tak co pro mě dnes máš nachytáno, Otče můj.“
„Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj…“, čtu řádky, na které mi padl zrak.
„No, já bych do té firmy moc chtěl, ale jestli by to mělo být špatné rozhodnutí, tak nedopusť, Otče můj, abych se tam dostal,“ mumlám si pro sebe v tiché modlitbě a neříká se mi to lehko.
Zasednu k vyleštěnému stolu a přede mě položí hezky oblečená paní papír s otázkami. Otázky jsou celkem jednoduché až na tu poslední.
Zní takto: „Jedete autem za divoké, bouřlivé noci. Projíždíte kolem autobusové zastávky a vidíte tři lidi, čekající na autobus:
Starou paní, která vypadá, že každou chvíli umře.
Doktora, který vám jednou zachránil život
Ženu svých snů.
Do auta můžete vzít jen jednoho pasažéra. Koho si vyberete? Svou volbu vysvětlete.“
Zkuste o tom chvíli přemýšlet, než budete číst dál.
„Tohle musí být nějaký test osobnosti,“ říkám si, „ každá odpověď má své opodstatnění.
Stará žena by mohla zemřít, takže tu bych měl vzít jako první. To by bylo správné. Měl bych vzít ale také pana doktora, protože mi zachránil život. To by byl dobrý způsob, jak se mu odvděčit. Ale na druhou stranu se mu vždycky budu moct odvděčit později. Ale možná, že už nikdy nepotkám dokonalou partnerku, když tuhle šanci propásnu.
Přemýšlím, přemýšlím… „Pane můj, jak si s tím poradit?“
A vtom to přišlo. V hlavě jako by mi zaznělo to, co jsem ráno četl: „Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj… „No jasně. Pořád jsem to posuzoval z pozice svého sobectví, vždyť já v tom autě nemusím zůstat!“
A tak jsem napsal: „Dám klíče od auta doktorovi. Ať vezme starou paní do nemocnice a v klidu odjede, kam potřebuje. Zůstanu na zastávce a budu čekat na autobus s ženou svých snů.“
Hádejte, koho do firmy přijali ze všech těch uchazečů?
Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.
Bible, List Římanům 8, 5 - 7
T003 Tři síta
K moudrému Sokratovi přišel člověk a povídá: „Poslechni, tohle ti ale musím povědět!“
„Zadrž,“ přerušil ho mudrc, „prosil jsi to, co mi chceš říct, přes tři síta?“
„Tři síta?“ ptal se ten druhý udiveně.
„Ano, milý příteli, pojďme se spolu podívat, zdali to, co mi chceš sdělit, projde třemi síty.
První síto je pravda. Jsi si jistý, že všechno, co mi chceš říct, je pravda?“
„Ne, já jsem to jen zaslechl a…“
„Aha. Ale určitě jsi to potom prosil druhým sítem. To je síto dobroty. Je to, co máš teď na jazyku, dobré?“
Člověk váhal a po chvíli řekl: „Ne, právě naopak, ale…“
„Hm,“ přerušil ho mudrc, „tak použijeme ještě třetí síto. Myslíš, že je nutné, abys mi to vyprávěl?“
„No, nezbytné to zrovna není…“
„Tak tedy,“ opáčil s úsměvem mudrc, „pokud to není ani pravdivé, ani dobré, ani nezbytné, pak na to zapomeň a nezatěžuj tím sebe ani mne.“
Kolik zlého dokážeme způsobit tím, že pouštíme neověřené zprávy. Mnohdy i o svých kamarádech. Kolik přátelství právě z tohoto důvodu ztroskotalo! Buďme opatrní v tom, co říkáme a ušetříme mnoho bolesti sobě i jiným.
Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život...
Bible, List Jakubův 3, 5 – 6
T004 Tisíce kuliček
Jednoho dne jsem šel unavený z práce. Šel jsem kolem plácku, kde nějací kluci hráli kuličky.
„To je paráda, ještě se najdou kluci, kteří nesedí jen doma a raději spolu hrají kuličky,“ pomyslel jsem si.
Dýchlo na mě cosi z bezstarostnosti mých klukovských let.
„Proč vlastně tolik pracuju? Proč už nechodím hrát kuličky?“ začínají na mě dorážet myšlenky jako zlí psi.
„Opravdu potřebuju tolik věcí – například nové auto. Potřebuju ho opravdu tak nutně? Vždyť na slušné živobytí by mně stačila i polovina toho, co vydělám.“
Najednou si uvědomuju, jaký bludný kruh to je. Čím více peněz vydělám, tím víc toho chci a tím víc musím pracovat, abych si pak mohl dovolit ještě víc. A nejenom já, ale i moje manželka, moje děti.
„Proč vlastně nehraju se svými kluky kuličky? Proč nechodím občas na jejich tréninky, zápasy, abych se potěšil, jací chlapi mně z nich rostou. Proč nechodím se svojí princeznou sbírat ty její kytičky, abych viděl její radost, když objeví něco zvláštního? Proč nesedím se svým stárnoucím tatíkem a jen tak neklábosím o starých časech a neužívám si vůni otcovského bezpečí? Proč nejím ještě teplé buchty svojí maminky a nehladím její vrásčitou tvář, která je pro mě pořád tak zvláštně krásná? Proč?“
Najednou mi to všecko dochází. Já vlastně všecko, co mám, vyměňuju za svůj čas. Ale kolik ho ještě mám? Mám ho skutečně tolik, abych si ho mohl dovolit vyměňovat za věci, které v podstatě nepotřebuju? Dobře vím, že to není pravda a hlavně, že už to tak nechci dělat.
Najednou jsem věděl, co udělám. Ti kluci mě inspirovali.
Hned jak jsem přišel domů, sedl jsem a začal počítat. Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo žije méně, jiný delší dobu. Ale průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to je počet nedělí v roce), dostanu 3900 – tolik nedělí v životě máme. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo mi třicet sedm. Byl jsem tedy v půlce. Znamenalo to, že už jsem prožil přibližně 1950 nedělí. A zbývá mi jich stejné množství.
Druhý den jsem zašel do hračkářství a koupil jsem 2000 malých kuliček. Nasypal jsem je všechny do průhledné nádoby. A pak jsem každou neděli vytahoval a zahazoval jednu kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to dělal a viděl jsem, jak se počet kuliček zmenšuje, začal jsem věnovat víc pozornosti tomu, na čem opravdu v životě záleželo. Najednou nebylo těžké najít čas na to, abych navštívil přítele, potěšil maminku, přemluvil své dospívající syny, abychom si šli něco zahrát.
Pokaždé když držím tu malou kuličku v ruce, přemýšlím a ohlížím se, za co jsem vyměnil svůj čas. A věřte, nebo nevěřte, vrátila se mi radost, protože vidím spoustu úžasných dní, které jsem prožil.
Možná si po přečtení tohoto příběhu také půjdete koupit kuličky. Možná si budete, říkat, co je to to důležité, čemu bychom měli věnovat čas. Trochu vám napovím. Na co rádi vzpomínáte. Co vám v minulosti udělalo radost. Pravděpodobně zjistíte, že to věci nebyly.
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.
Bible, Žalmy 90, 12
T005 Tvrdohlavá ovečka
Zase chybí. Kolikrát se musel David vypravit hledat Tulačku, jak této ovečce říkal. Nechal stádo svému pomocníkovi a vyrazil. Pomalu se šeřilo a David věděl, že jestli se mu nepodaří najít Tulačku do setmění, vlci se o ni postarají. David spěchal. Dnes to bylo horší než obvykle. Tulačka s sebou totiž měla beránka, který se jí před časem narodil. Kolikrát už neposlušná ovce vystavila nebezpečí i jiné ovečky tím, že je odvedla od stáda! Proč to jenom dělá? Vždyť je vodím na nejlepší pastvu, k nejvydatnějším napajedlům. Copak ta ovce hloupá neví, že bez mé ochrany je úplně ztracená? Netrvalo dlouho a zaslechl žalostné bečení. Pospíšil na to místo a našel beránka zamotaného v trní.
„Kde náš maminku ty trdlo jedno?“ brumlal si David a opatrně vymotával jehňátko z houští. Hodil si ho na ramena a šel dál. Po chvilce to viděl. „ Tak dnes jste byli rychlejší,“ konstatoval David a smutně hleděl na to, co zbylo z Tulačky. Otočil se a se slzami na tváři se vracel ke svému stádu. Příští den zjistil nemilou věc. Beránek chyběl. Už se naučil toulat tak, jak to dělala jeho maminka.
„To musí přestat,“ umínil si David. Následující dny stále přemýšlel, jak napravit toulavého beránka. Věděl, že když ho to neodnaučí hodně rychle, vlci se postarají i o něho.
Pak dostal nápad. David měl svoje ovečky velmi rád. To, co se chystal udělat, ho velmi bolelo. Vzal kámen, vložil ho do praku a opatrně ho mrštil po toulavém beránkovi. Věděl, že rána musí být tak akorát. Trefil nic netušícího beránka do zadní nohy. Ozvalo se křupnutí a žalostný nářek, ze kterého Davida srdce bolelo. „Je to pro tvoje dobro,“ utěšoval David beránka, když mu ošetřoval pochroumanou nohu.
Od té chvíle David beránka všude nosil s sebou. Občas mu dal trochu obilí z mošny, kterou nosil s sebou.
Konejšivě na něho mluvil. Beránek na něho vždy upíral svoje očka, jako by mu rozuměl. Noha se za čas zahojila. Pouto, které se mezitím vytvořilo mezi ovčákem a beránkem, bylo až dojemné. I když byl už beránek v pořádku, vždy se popásal někde poblíž svého dobrého pastýře. Když David zavolal a vykročil na jiné pastviny, beránek šel v čele. David se usmíval. „Bolí mě, že jsem tě poranil, ale jinak bych tě nezachránil.“
Kolem sebe vidíme hodně bolesti. Myslím, že je to často s námi jako s tím beránkem. Chodíme si, kde nás napadne a Nebeský Otec vidí, že je to pro nás nebezpečné. Proto nám s velkou bolestí v srdci způsobí zranění nebo dopustí, abychom si sami ublížili. To ale jen proto, aby nás naučil chodit s Ním, aby nás mohl chránit. Je jenom na nás, jak hodně jsme vnímaví a jak rychle se to naučíme. On to s námi nikdy nevzdá, protože nás miluje víc, než si umíme představit.
Já jsem dobrý pastýř (míněno Ježíš). Dobrý pastýř položí svůj život za ovce (míněn každý člověk).
Bible, Jan 10, 11