S001 Stín na stěně
Můj přítel si jednou týdně chodíval zaplavat večer do bazénu. Vyprávěl mi o jednom muži, který už dlouho upoutával jeho pozornost. Pokaždé, když se objevil u bazénu, přišel k okraji bazénu a ponořil do vody jednu nohu. Pak vystoupil na nejvyšší skokanský můstek, skočil do vody a plaval opravdu profesionálním stylem. Můj přítel dlouho nemohl pochopit tento zvyk u jinak vynikajícího plavce, zvláště když viděl jeho skvělé výkony. Jednoho večera se ho na to zeptal.
„To už je dávno“, řekl muž, „ale není to bez důvodu.“ Vyprávěl, že byl učitelem plavání ve sportovní škole. Téměř každý den byl v bazénu a znal tu každé místo. Jedné noci nemohl usnout, a protože měl klíče, tak se rozhodl, že si půjde zaplavat. Když přišel do bazénu, nerozsvítil, protože se tu dobře vyznal. Navíc měsíční světlo prosvítalo skleněnou střechou. Dál vyprávěl: „Když jsem stál na skokanském můstku, rozpažil jsem a připravil jsem se ke skoku. Vtom jsem si všiml, jak měsíční světlo vrhá můj stín na protější stěnu. Moje tělo a paže vytvořily kříž. Co mne zdrželo, abych neskočil do vody, nevím. Když jsem se díval na svůj stín, vybavil se mi Ježíšův kříž. Nebyl jsem věřící, ale jako dítě jsem se naučil písničku, jejíž slova mě najednou napadla: On zemřel na kříži za mé hříchy.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál a proč jsem nakonec do vody neskočil. Pak jsem sešel z můstku a zamířil ke schodům, které vedly do vody. Sestupoval jsem a místo, abych pocítil vodu, stál jsem na suchém dně bazénu. Aniž bych to věděl, bazén vypustili, protože se čistil. Kdybych seskočil z můstku, stálo by mě to život. Náhle jsem si uvědomil, že ten podivný stín kříže na zdi mě zachránil před jistou smrtí. Byl jsem Bohu tak vděčný, že jsem v tu chvíli poklekl a prosil Boha za odpuštění, že jsem o Něj dosud nestál, zatímco On mě nikdy neopustil. Té noci jsem prožil dvojnásobnou záchranu. Záchranu svého těla a záchranu své duše pro věčnost. Od té doby to tak dělám vždycky – ponořím nohu do vody dřív, než do ní skočím.
Na světě byl, (Ježíš) svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc, stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
Bible, Jan 1, 10 - 13
S002 Slepec a jaro
Jednoho dne jeden slepý muž seděl na schodech před domem s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem: „Jsem slepý. Prosím, pomozte mi.“
Šel kolem moudrý člověk a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných Sehnul se, a přihodil několik mincí, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu. Odpoledne se moudrý muž vracel stejnou cestou a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek.
Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli.
„Ano byl jsem to já,“ usmál se moudrý muž.
„A můžete mi prosím říct,.co jste tam napsal? Lidé se zastavovali víc než obvykle.“
Moudrý člověk odpověděl: „Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu.“
„Prosím, co tam stojí?“
„Je jaro, ale já ho nemohu vidět,“ řekl moudrý muž, usmál se a odešel…
Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.
Bible, List Římanům 15, 2
S003 Syn
Vypráví se, že jeden zámožný muž se svým synem vášnivě milovali umění a sbírali jedinečná umělecká díla. Ve sbírce měli vše, od Picassa až po Rembrandta. Před obrazy trávili dlouhé chvíle, povídali si o nich a obdivovali je. Když vypukla válka, syn musel jít na vojnu. Byl velmi odvážný. V jedné bitvě se snažil zachránit těžce zraněného kamaráda. Když už byli téměř v bezpečí, smrtelně ho zasáhla kulka. Zpráva otce zdrtila. Ztrátu jediného syna nesl velmi těžce.
Po válce se u dveří zarmouceného otce objevil mladý muž. Nesl v náručí velký předmět. Řekl: „Pane, neznáte mě, ale já jsem ten voják, kterému váš syn zachránil život. Je mi to moc líto, že zahynul. Znali jsme se velmi dobře a on mi často vyprávěl o vaší lásce k umění.“ S těmi slovy podal mladý muž otci balík a řekl: „Nic moc to není, nejsem zrovna velký malíř, ale myslím si, že váš syn by měl radost, kdybyste tento dar přijal“.
Otec balík rozbalil. Nemohl uvěřit svým očím. Byl to portrét jeho syna, který tento mladý muž namaloval. S úžasem pozoroval, jak věrně vystihl jeho podobu. Do očí mu vstoupily slzy. Poděkoval a nabídl mu, že za obraz rád zaplatí.
„Ne, ne, pane, dlužníkem jsem já. Nikdy bych nemohl zaplatit za to, co pro mne udělal váš syn. Přijměte tento dar jako dík a vzpomínku.“
Obraz pak měl čestné místo v jeho sbírce. Kdykoliv někdo přišel na návštěvu, otec vedl návštěvníky nejdříve k portrétu svého syna a teprve potom mohli obdivovat vzácná díla slavných Mistrů.
Za několik let po této události otec zemřel. Podle poslední vůle měla být celá sbírka prodána ve velké aukci. Sjelo se mnoho významných sběratelů a netrpělivě čekali, až uvidí vzácná díla. Měli jedinečnou příležitost nakoupit obrazy Mistrů.
Před nedočkavými účastníky se nejdříve objevil portrét syna. Licitátor klepl poprvé kladívkem a oznámil: „Zahajujeme aukci. Před vámi je portrét syna. Kdo přijde s první nabídkou? Kdo začne?“ Nastalo rozpačité ticho. Pak se ze zadní řady ozval muž: „Chceme vidět Mistry! Tenhle vynechte.“
Licitátor však trval na svém. „Dražbu začínáme portrétem syna. Kdo udělá první nabídku? Kdo začne?“ Znovu se ozval rozčilený hlas: „Přišli jsme se podívat na Van Gogha, Rembrandta. Dejte se do pořádné dražby! Nechte portrét syna na konec.“ Licitátor pokračoval: „Nabízím portrét syna. Kdo začne, kdo chce koupit portrét syna?“ Opět nastalo trapné ticho. Konečně se vzadu ozval hlas. Patřil rodinnému zahradníkovi, který se na aukci přišel jen podívat. Tiše řekl: „Nabízím za portrét deset dolarů.“ Zahradník nepatřil mezi boháče a deset dolarů bylo vše, co u sebe právě měl. „Máme první nabídku. Deset dolarů, kdo dá víc?“
Další nabídka nepřicházela, a tak licitátor zvedl kladívko se slovy: „Poprvé, podruhé.“ A po krátké pauze klepl po třetí. „Prodáno za deset dolarů.“
Muž, který seděl ve druhé řadě, zvolal: „Konečně, dejme se do pořádné dražby!“ Licitátor však odložil kladívko se slovy: „Pánové, je mi líto, ale aukce je u konce“. „Co bude s díly Mistrů?“ „Je mi líto, pánové, je po aukci.“ „Co bude s dalšími obrazy?“
Je mi líto. Jsem vázán podmínkou poslední vůle. Když jsem byl určen, abych vydražil tuto sbírku, nesměl jsem ji prozradit, dokud nebude vydražen portrét syna. Teď všem oznamuji, že kupec portrétu syna získává nejen celou sbírku, ale stává se dědicem celé pozůstalosti. Ten, kdo koupil syna, dostal vše!“
Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.
Bible, 1. List Janův 5, 12
S004 Skutečné bohatství
Otec jedné velmi bohaté rodiny vzal svého syna na venkov, aby mu ukázal, v jaké bídě někteří lidé žijí. Pár dní a nocí strávili na jednom malém hospodářství, kde žila poměrně chudá rodina. Když se vraceli domů, zeptal se otec syna, jak se mu líbil výlet.
,,To bylo úžasné, tatínku!“
,,Viděl jsi, v jaké bídě žijí?“, ptá se otec.
,,Viděl.“
,,Tak mi řekni, čemu ses na tomto výletě naučil?“
A syn mu odpověděl:
„Viděl jsem, že my máme jednoho psa a oni mají tři.
My máme bazén do půlky zahrady a oni potok, který nikde nekončí.
My jsme si koupili do zahrady světla a jim v noci svítí hvězdy.
My máme verandu až k přední zahrádce a oni mohou běhat po loukách všude kolem.
My máme malý pozemek a oni mají pole, kde nedohlédneš na jejich konec.
My máme sluhy, kteří nás obsluhují, ale oni si navzájem pomáhají.
My si zeleninu kupujeme, oni si ji trhají na zahrádce.
Náš pozemek je obehnaný plotem, je ochraňují přátelé.“
Tátu to úplně umlčelo. A potom syn dodal: „Tati, děkuji ti, že jsi mi ukázal, jak může být život úžasný a jaké bohatství mají jiní…“
Je to vzácný dar, když člověk dostane příležitost podívat se na věci z nadhledu. Toto porovnání nás nutí k zamyšlení nad tím, zdali by nebylo lepší, kdybychom byli vděčni za to, co máme a nedělali si starosti kvůli tomu, co nemáme!
Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Bible, Matouš 6,19 – 21
S005 Stopy v písku
Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží s Ježíšem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily Jemu. Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! V nejtěžších obdobích mého života byly v písku jen jedny šlépěje.
Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila na Ježíše s otázkou. „Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale v těch nejhorších chvílích mého života jsem viděla jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“
On zašeptal: „Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy bych tě neopustil. Nikdy, ani kdybys procházela sebetěžší zkouškou. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl v náručí.“
Vždyť Bůh řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“.
Bible, List Židům 13, 5
S006 Svatební hostina
Jmenovala se Ráchel. Pro Simeona byla ta jediná. Miloval ji z celého srdce. Byla tak jako on sirotek. Poznali se náhodou na tržišti, kam Simeon chodil prodávat svoje hrnečky, mísy a džbány. Když mu tatínek a maminka zemřeli, zůstal sám v malém domku u potoka. Ze začátku se protloukal, jak se dalo. Postupem času ale trávil víc a víc času v tatínkově hrnčířské dílně a zanedlouho si tuto práci velmi oblíbil. Vždycky ho nadchl pohled na kus hlíny, které svýma rukama mohl dát tvar a smysl. Často Ráchel říkal: „Jestli Pán Bůh má z tvarování mého srdce jen z půlky takovou radost jakou mám já z tvarování hrnečků, pak jsme v dobrých rukou. Všecko pak má svůj smysl.“
„Kéž bys měl pravdu“, vzdychla Ráchel.
Ráchel přišla o rodiče ještě dřív než Simeon. Zemřeli, když se vraceli z města. Uvolnilo se jim kolo u vozu, a než stačili něco udělat, zřítili se i s vozem ze skály. Pak přišel lichvář se soudcem, domek prodali a Ráchel zůstala na ulici. Začátky byly těžké. Často měla hlad, spala, kde se dalo. První léto přežila jen díky vinícím, které se rozkládaly všude kolem města. Při životě ji držela její láska ke kytičkám. Milovala ty barvy a vůně květin. Vždy jí dokázaly prozářit den. Začala je prodávat na trhu a brzy se z ní stala vyhlášená bylinkářka a kořenářka. Prodávala koření všeho druhu. Nikdo neuměl namíchat takové voňavé směsi jako Ráchel.
Simeon vždycky, když ji brával do náruče, cítil tu vůni. Pokaždé byla trošku jiná, ale byla jako závoj, který se kolem Ráchel vznášel a jeho vždycky pohladil.
Jednoho dne Simeon před Ráchel poklekl: „Ráchel, moje kytičko, žádám tě z celého svého srdce, staň se mojí ženou.“ Ráchel se jen usmála. Pohladila Simeona po vlasech a zasněně přikývla. „S rabínem už jsem mluvil, jestliže budeš souhlasit, oddá nás první neděli v příštím měsíci. Jen mám trošku starost, jak to uděláme s hostinou. Rád bych, abychom pozvali přátele a sousedy, ale vím, že na to nebudeme mít dost peněz. Vyjdou nám stěží na jídlo, ale na víno určitě ne.“
„Možná je to zvláštní nápad, ale co kdybychom všechny požádali, aby každý přinesl džbánek s vínem, a tak bychom společně naplnili ty velké nádoby, které jsi udělal minulý týden. Z nich bychom pak nalévali hostům. Vždyť skoro každý tady ve městě má svoji vinici.“
Byla to pravda. Místní, žluto- rudá půda dávala bílému vínu, které se zde pěstovalo, zvláštní lahodnou chuť. Bílé víno bylo prostě součástí místního života jako jinde jablka či pomeranče.
„Dobře můžeme to zkusit,“ souhlasil Simeon.
Tak uběhl měsíc příprav a Ráchel se stala Simeonovou ženou. Oba byli tak šťastní, že každý, kdo je ten den viděl, musel se usmívat. Hostů přišlo mnoho, každý se svým džbánkem, který vylil do velikých nádob u vchodu. Když už správce hostiny, Simeonův dobrý přítel, Petr viděl, že asi už nikdo nepřijde, dal nalít víno do pohárů a pronesl přípitek. Byla to slova upřímná, plná lásky a porozumění. Žádné oko nezůstalo suché. Všichni hosté pozvedli svoje číše ke rtům. Na ten okamžik nezapomněl asi nikdo z hostí do konce života. V pohárech byla totiž obyčejná voda.
Jediný, kdo tuto trapnou situaci zvládl, byli novomanželé. Simeon se podíval na svoji milovanou Ráchel, a když uviděl ty hvězdičky štěstí v jejich očích, začal se smát, až se za břicho popadal. Přidala se Ráchel a brzy se smáli všichni. Ano, Simeon a Ráchel se smáli, protože byli šťastní. Svatebčané se smáli sami sobě, že byli tak malicherní a lakomí, že nebyli schopni věnovat těmto milým lidem ani jediný džbánek vína (všichni totiž přinesli vodu, protože si mysleli, že ve velkých nádobách se to nepozná).
Od té doby se městečko změnilo. Láska Ráchel a Simeona otevřela lidem oči.
Často to v životě děláme jako ti svatebčané. Nic nepřinášíme do vztahů, do školy, do rodiny. Odnést bychom si ale chtěli vždycky – lásku, přátelství, vědomosti. Ono ale platí skoro vždy jedno pravidlo: „Co přinášíš, to si taky odneseš.“
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Bible, List Římanům 12, 9
S007 Soudce
V jednom městečku žil chlapec jménem Petr. Byl to takový rošťák. Pořád něco podnikal s partou kamarádů. Jak už to tak bývá, ne vždy měly jeho nápady šťastný konec. A tak čas od času musel jeho tatínek přísně zasáhnout, aby mu dal najevo, co je dobrý nápad a co už je lumpárna. Petrův tatínek byl soudce. Po celém městě se o něm mluvilo jako o spravedlivém soudci. Petr byl na tatínka hrdý, ale někdy mu jeho povolání velmi vadilo. Bylo to tehdy, kdy mu kamarádi říkávali: „Ty se máš. Tvůj táta je soudce, tobě se nemůže nic stát.“
„To není pravda“, hájil se Petr, „můj táta je spravedlivý ke všem, i ke mně.“
„To bychom teda chtěli vidět, jestli by tě odsoudil, kdybys něco provedl.“
„To se ví, že ano a vůbec by mě nešetřil. Znám přece svého tátu.
„Řeči“, rozumovali kluci, „by se ještě vidělo.“
Netrvalo dlouho a pravda se měla ukázat.
Byl to pěkný letní den. Kluci se sešli u ohrady jako obvykle.
„Co budeme podnikat?“ nadhodil někdo. „U Franců v obchodě jsem viděl za pár drobných novou gumu na prak. Vypadala fakt dost dobře. Pojďme si udělat praky a pak si dáme střeleckou soutěž,“ navrhl Petr.
„Tý jo, to je nápad“, pochvalovali si kluci.
Bylo pozdní odpoledne, když první kámen vylétl z nového praku. Kluci seděli kousek od vyhlášeného železářství „U Franců“ s pěkně zdobenou výlohou a svými nožíky dodělávali praky. Začaly se objevovat první ozdoby, které kluci vyřezávali do držátek a už se těšili, jak v lomu rozestavějí staré sklenice a budou střílet závod.
„Kluci, vsaďte se, že přestřelím Francovo železářství a dostřelím až k ohradě.“
„To těžko“, nadhodil kdosi.
Petr ale už potěžkával pěkný oblázek. Natáhl prak, co nejvíc mohl a pustil. Kamínek však chytil nějakou prapodivnou rotaci, a než stačili kluci mrknout, zdobená výloha místního železářství se rozsypala na tisíc kousků. V klucích by se krve nedořezal. Ale to už vyběhl rozzlobený pan Franc a věci dostaly rychlý spád. Petr se i s celou bandou ocitl před svým tatínkem, soudcem, který měl rozhodnout, jak viníky potrestat. Po krátkém vyšetřování rozhodl.
„Kluci, stříleli jste tam, kde jste střílet neměli. Podle našeho práva musí viník uhradit dvojnásobek způsobené škody. Samozřejmě všecko uklidíte a pomůžete dát do pořádku. Tak zní můj rozsudek, bez ohledu na to, že se jedná o mého syna.
Ozval se úder soudcovského kladívka, který rozsudek potvrdil. Petr i kluci stáli jako zkoprnělí. Tolik peněz nevydělají ani za rok.
„Tati, mně je to moc líto, neudělal jsem to schválně“, mumlal Petr.
Soudce pohlédl na svého syna, sundal si soudcovský talár a řekl: „Teď jsem mluvil jako soudce, ale jsem především otec.“ Vytáhl peněženku a celou škodu uhradil.
Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Bible, List Římanům 3, 23
S008 Strom a kámen ve větvích
Jednoho dne jeden moudrý člověk vysázel stromy. Stromy začaly růst a měly potěšení z toho, jak je na světě krásně. Ale jednoho dne, když ještě nebyly velké, přišel zlomyslný člověk a jednomu ze stromečků dal do větví veliký kámen. Stromeček plakal, naříkal a snažil se kámen setřást. Ale ať se snažil, jak se snažil, kámen byl pevně zaklesnutý ve větvích a ani se nehnul. Ze začátku si stromek myslel, že se mu zlomí kmen a že zahyne. Postupně ale začal sílit a pomaloučku rostl. Protože nahoru to nešlo, začal růst dolů. Jeho kořeny se prodíraly hlínou a postupně se dostávaly až k těm nejvydatnějším vodním pramenům.
Jeho druhové se mu často smáli. „Podívejte na toho prcka!“ volali z výšky.
„Podívej se na nás, jak jsme krásní, vysocí a urostlí. A ten výhled!“
Náš stromek býval často smutný a záviděl svým kamarádům ten štíhlý vysoký kmen.
„Ach, jak to musí být krásné dívat se na svět z výšky“, vzdychal.
Jednou přišla veliká bouře. Prudký vítr se opřel do kmenů stromů, a ty to nevydržely. Mnohé se zlomily, jiné vyvrátily. Jen náš stromek se otřásal, ale protože byl pevný a kořeny měl hluboko, vítr mu neuškodil. Ba, naopak, vyrval kámen z jeho větví a stromek byl svobodný.
Od toho dne začal stromek zbavený břemene růst dvojnásobnou rychlostí. Jeho kořeny ho napájely tou nejlepší vláhou a on rostl a rostl. Brzy to byl nejmohutnější strom v širokém dalekém okolí. V jeho větvích měla spoustu ptáků hnízda a poskytoval stín poutníkům. Už nelitoval, že musel podstoupit tolik trápení, protože bez něho by nikdy nedorostl do takové výšky a nespatřil věci, o kterých se mu dřív ani nesnilo.
Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.
Bible, List Židům 10, 35 - 36
S009 Schovávaná
„Ahoj, kluci! Co dnes budeme dělat?“ zeptal jsem se houfu svých kamarádů, sotva jsem dorazil na plácek, kde jsme se odpoledne obvykle scházeli.
„Pojďme si zahrát na schovku,“ navrhl Milan.
„Skvělý nápad,“ souhlasili kluci a už jsme se rozpočítávali, kdo bude první hledat.
„Počítá se do sta a nesmí se švindlovat. Taky se nesmí dál než za Kovářovic zahradu a na druhé straně po Pospíšilovic sad,“ upřesňoval Radek.
„Jasan! Už běž pykat, ať se můžeme schovat,“ volali kluci jeden přes druhého.
„Dnes vás dostanu,“ pomyslel jsem si. Pro tento případ jsem totiž objevil geniální místečko, kam bych se mohl ukrýt. Hned vedle plácku totiž kdysi někdo složil betonové kanalizační roury. Byly tam už tak dlouho, že zarostly trávou a kopřivami. Opatrně jsem se prodíral kopřivami a nic nedbal na jejich žahavé chloupky. Zalezl jsem do trubky a čekal.
„Sto!!! Kdo schovaný není, tomu dobře není, kdo schovaný je, tomu dobře je,“ uslyšel jsem závěrečné zaříkávadlo, než Radek vyrazil hledat.
Postupně našel všecky kluky, jen mě ne.
„Nevíte někdo, kam se zašil?“ po chvíli hledání se ptal Radek.
Nikdo nevěděl.
„Pomozte mi hledat, kluci,“ prosí už zoufalý Radek.
Tak se dali do hledání všichni. Dokonce se i několikrát přiblížili k mé skrýši. Pak začali volat. Neozval jsem se, jen jsem si tiše mnul ruce. „To jsem je doběhl.“
Ještě chvíli mě hledali a najednou se stalo něco, co jsem nečekal. Kluky hledání přestalo bavit a pokračovali dál beze mě. Byl jsem ještě nějakou chvíli schovaný a nevěděl, jak situaci vyřešit. Nějak jsem cítil, že jsem hru pokazil a styděl jsem se za to. Opatrně jsem vylezl a odběhl domů, aby mě nikdo neviděl. Slzy jsem měl na krajíčku, když jsem se srazil ve dveřích se svou maminkou.
„Co je ti, synku?“
„Stalo se mi něco hrozného.“
„Ale co? Ukradli ti něco?“
„Ne, ne, nic, ještě něco mnohem horšího.“
„Někdo tě zbil?“
„Ne, ještě něco horšího.“
„Tak to opravdu nevím.“
„Představ si, mami, hráli jsme si na schovávanou, já jsem se schoval, a kluci mě přestali hledat!“
„Proč?“ divila se maminka.
„No, já zalezl do jedné z těch trubek vedle plácku, oni mě nemohli najít, pak volali, já jsem nevylezl, a oni mě pak přestali hledat,“ seznamoval jsem maminku se svými trablemi plačtivým hlasem. „A teď nevím, co mám dělat. Kluci na mě budou asi naštvaní!“
„Tak se tam vrať, omluv se jim a je to vyřešené.“
„Víš, mami, to je hrozně těžké!“
„Vím, chlapče, vím. Ale když to neuděláš hned, bude to ještě těžší.“
„Tak já to zkusím.“
Zkusil jsem to. Maminka měla pravdu. Kluci jenom mávli rukou, a když jsem jim prozradil svůj úkryt, vše bylo odpuštěno. Do večera bylo ještě daleko a já jsem tenkrát díky své mamince nepřišel o skvělý fotbálek, který jsme si ještě zahráli.
I dospělí si velmi často hrají na schovávanou. Schovají svoje slabosti, prohřešky, bolesti, někdy i radosti. Jeden pan doktor v mém okolí tak mistrně skrýval svoji nemoc, až zemřel. Nikdo se s ním nestačil rozloučit a zůstalo po něm mnoho bolesti. Díky zkušenosti se schovávačkou vím, že není dobré se schovávat příliš dlouho. Může se totiž stát, že nás i ti nejlepší kamarádi přestanou hledat a my zůstaneme sami. No, a díky své mamince vím, že když to přeženu, náprava není obyčejně tak těžká, jak se zdá. Stačí jedno upřímné slůvko „Promiň.“
Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla. Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce…
Bible, List Efezským 4, 25 - 26
S010 Svaté město
„To je náš dědula. Všichni ve vsi ho mají rádi. Nestěžuje si. Na všem umí najít něco hezkého. Každého povzbudí a je na něm vidět, jak se umí radovat ze života. Ale nebýval vždycky takový. Byly časy, kdy se s ním nedalo vydržet. Na všecko si stěžoval. Nic mu nabylo dost dobré. Všem nadával. A pak čáry máry fuk a byl to jiný člověk. Stalo se to téměř ze dne na den.“
„Co způsobilo tu změnu? To by mně fakt zajímalo,“ ptám se zvědavě.
„Jdi a zeptej se. Děda ti to rád povypráví.“
„Nebude to divný vyptávat se na takové věci?“
„Jen běž! Uvidíš, že děda bude rád, že ti to bude moc vylíčit.“
Tak jdu. Za chvilku sedíme pod starou hruškou na lavičce a děda se pouští do vyprávění.
„Tenkrát se mi zdál život nesnesitelně těžký. Úpěl jsem pod tíhou starostí a myslím, že jsem byl i na lidi zlý. Volal jsem k Bohu, ať mě zbaví toho břemene, ale to, jak to udělal, by mě ani v nejbujnějším snu nenapadlo. Jo, jo, právě sen za to může. V tom snu, co se mi tenkrát zdál, jsem táhl kříž ke Svatému městu. Byl neuvěřitelně těžký a město bylo ještě daleko. Nějak jsem věděl, že tam ten kříž musím dovléct, že je to důležité, ale nevěděl jsem, proč. Potkával jsem mnoho lidí. Každý vláčel svůj kříž a namáhal se stejně jako já. No, a v jednu chvíli jsem míjel takový starý srub. Na chvilku jsem zastavil, abych si odpočinul. Když jsem tam tak seděl, najednou jsem uviděl pilku. No, a tehdy mě to napadlo. Proč se vláčet s tak těžkým křížem? Vzal jsem pilku a kus kříže jsem uřízl. To se to pak vykračovalo. Mnohé jsem předběhl a už jsem se nemohl dočkat, až vstoupím do toho krásného města. Když jsem stál, co by kamenem dohodil, tajil se mi dech. Ta krása se nedá ani vypovědět. Kolem ale byl hluboký příkop. Najednou jsem nevěděl, jak se dostanu na druhou stranu. Rozhlédl jsem se a viděl, jak lidé ty svoje kříže zvedají a překlápí přes tu propast. Dělali si z nich takové mosty, po kterých pak přecházeli. Tak jsem zvedl i já ten svůj kříž a překlopil ho na druhou stranu. Jenomže mu chyběl právě ten kus, co jsem uřízl. Kříž se zřítil do té propasti a strhl mě s sebou. Větší hrůzu jsem snad v životě nezažil. Padal jsem, padal a křičel k Bohu zoufalstvím. Pak mně najednou chytli ty ruce. Pevné, ale přitom tak něžné! Každý dotyk mi vyprávěl o velké lásce, kterou ke mně měl ten, kterému ruce patřily. A pak mi položil prostou otázku: „Chceš tu být se mnou?“ Všechno ve mně křičelo: „Ano tisíckrát, ano!“
„Pak vezmi svůj kříž a následuj mě. Já jsem tu cestu prošel před tebou.“
Od té doby žiju rád. Nesmírně se těším do toho nádherného města, za tím, který mě miluje, víc než jsem si uměl kdy představit. Starostí mám pořád stejně, jen se mi už nezdají tak těžké.“
Děda dovyprávěl a zasněně hleděl do dálky, jako by tam viděl ono krásné město. Tiše sedím a přemýšlím. Kolikrát jsem si i já stěžoval na tíhu starostí. Nadával na lidi, dokonce i na své přátele. Ale stejně jako dědula, jak ho nazvala moje kamarádka, chci do toho překrásného města, kde na mě čeká ten, co mě miluje víc, než si umím představit. Ano kvůli němu chci být jiný, vlídnější, veselejší, rozdávat radost a povzbuzení.
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.
Bible, Matouš 16, 24 - 27
S011 Smutek
Po prašné polní cestičce se jednoho dne procházela malá žena. Zjevně už byla velmi stará, ale její chůze byla lehká a její úsměv nepostrádal bezelstnost bezstarostného děvčátka. U postavy, která se krčila při okraji cesty, zůstala stát a pohlédla dolů. Stvoření, které sedělo v prachu cesty, vypadalo velmi křehce a zkroušeně. Tato malá žena se sehnula k postavě a ptala se: „Copak tu děláš, Smutku? Proč jsi tu tak sám?“ Dvě oči, téměř bez života, k ní znaveně vzhlédly plné dojetí, že si ho vůbec někdo všiml. „Ty mě znáš?“ ptal se Smutek nedůvěřivě.
„Samozřejmě, že tě znám! Vždyť mě často kus cesty doprovázíš!“
„Ano, ale…“ ptal se se zájmem Smutek „proč tedy přede mnou neutečeš? Copak nemáš strach?“
„Proč bych měla prchat? Ty přece nejlíp víš, že dohoníš i toho, kdo nejrychleji utíká. Proč ale vypadáš tak sklesle?“
„Já? Jsem velmi smutný a unavený,“ řekla ta drobná postava.
Malá stará žena se k němu posadila. „Tak, ty jsi smutný…“ řekla a s pochopením přikývla. „Řekni mi, co tě tíží.“ Smutek se zhluboka nadechl.
„Víš…,“ začal váhavě a užasle nad tím, že mu přece jen chce někdo naslouchat „je to tím, že mě nikdo nemá rád. Je to jednou mé poslání – chodit mezi lidi a pobýt s nimi po nějakou dobu. Ale když k nim přijdu, mají ze mě strach a vyhýbají se mi na sto honů.“ Smutek těžce polkl. „Lidé chtějí mít stále jen dobrou náladu, snaží se mě zahnat za každou cenu, když to však nejde jinak, tak sáhnou pro alkohol a podobné věci. Víš, já si myslím, že je třeba se starat o své rány a poranění, které má člověk na duši. Jen tak totiž mohou srůst a zhojit se. Člověk musí umět být smutný, aby měl šanci překonat bolest. Často je potřeba se i do sytnosti vyplakat. Slzy mají zázračnou moc. Kdo se o to nesnaží, tomu se nezhojené rány v nějakém nečekaném okamžiku znovu otevřou. A to potom hodně bolí. Věř mi, já jen chci pomáhat!“
„Já ti věřím“, pokývala hlavou stará žena, „takové lidi už jsem také potkala…“
Smutek se odmlčel a začal plakat. Jeho pláč byl nejprve slabý, pak silnější a nakonec zcela zoufalý.
Malá stará žena vzala to drobné stvoření do své náruče a utěšovala ho.
„Jak jen je jemný a hebký,“ pomyslela si a hladila něžně ten třesoucí se uzlíček.
„Jen plač, Smutku“ šeptala láskyplně, „odpočiň si, ať načerpáš novou sílu. Od teď nesmíš cestovat sám. Budeme cestovat spolu.“
Smutek přestal plakat. Narovnal se a překvapeně pozoroval svoji novou průvodkyni: „Ale…, ale… Kdo vlastně jsi? Vždycky jsem se tě chtěl zeptat, ale bál jsem se, že mě odeženeš.“
„Já?“, usmála se ta stará malá žena. „Já jsem přece Naděje!“
Smutek asi nikdo z nás nevyhledává. Myslím ale, že je důležitý, protože nás nutí k vnitřnímu ztišení a zamyšlení. Často pak najdeme odpovědi, které bychom jinak nenašli. Nebojme se být smutní, nebojme se i plakat, protože pak bude i naše radost větší.
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
Bible, Římanům 12, 12
S012 Skutečný poklad
Byla to obyčejná babička, jaké potkáváme každý den. Žila v malé chaloupce na kraji vesnice. Měla těžký život, ale i přesto byla známa svou vlídností. Jednoho dne našla v korytě potoka, který stékal z hor, velký zlatý valoun. Zaradovala se a zanesla si ho domů. „Do konce života budu žít v blahobytu,“ pomyslela si.
Následující den jí na dveře zaťukal poutník. Muž byl hladový, utrmácený, a tak ho žena pozvala dál. Povídali si spolu celý večer. Když žena slyšela, kolik bolesti a trápení poutník zakusil, rozhodla se, že mu dá ten zlatý valoun, který včera našla. Ráno, když se spolu loučili, žena poutníkovi podala v plachetce zabalený kus zlata. Překvapený poutník se slzami v očích dar přijal a odešel.
O několik dní později se poutník vrátil. Překvapené ženě podával plachetku i s valounem. „Mnoho jsem o tom všem přemýšlel. Když jsem zjistil, jakou cenu ten kámen má, bylo mně jasné, že mě čeká bezstarostný zbytek života,“ řekl. „Chtěl bych ho i přesto vrátit. Vracím ho však v naději, že mi za něj dáte něco mnohem cennějšího.“
Žena se na poutníka nechápavě podívala. „Co bych ti měla dát? Vždyť víš, že jsem chudá. Nic cennějšího nemám.“
Poutník se usmál a řekl: „Dejte mi prosím něco z toho, co vám umožnilo mně tento kámen darovat.“
Všichni to cítíme. Víme, kde je skutečný poklad, ale mnohdy neposlechneme svoje srdce a pachtíme se za věcmi, které jen jako poklad vypadají. Často si to pak uvědomíme až je pozdě a o skutečný poklad přijdeme. Milujme se navzájem, pomáhejme si a pevně věřím, že nám zlato nikdy chybět nebude.
Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
Bible, Lukáš 12, 33 – 34
S013 Sedm divů světa
„Milé děti! Dnes mám pro vás speciální úkol. Byla bych ráda, kdybyste mi napsali na papíry, které vám rozdám, co považujete za sedm divů světa.“
Paní učitelka procházela lavicemi a sem tam nakoukla na papíry. Tu se objevila Velká čínská zeď, tam zas Koloseum, nebo pyramidy v Gize. Čas pomalu plynul a děti dumaly, co by ještě mohly zařadit mezi sedm divů světa.
Za chvíli paní učitelka řekla: „ Tak, pomalu končíme a poslední v řadách mi to posbírají.“ Když bylo dosbíráno, paní učitelka si všimla, že Maruška v druhé lavici stále ještě píše.
„Copak, Maruško, proč už mi ten papírek neodevzdáš?“
Maruška se nadechla a odpověděla: „Když to je hrozně těžké, nemůžu se rozhodnout. Co je větší div?“ “ Nato paní učitelka: „ Tak, víš, co? Přečti nám, co jsi napsala, a my všichni ti zkusíme pomoct.“
Maruška si trošku rozpačitě stoupla a začala číst: „Mých sedm divů světa je: zrak, sluch, schopnost dotýkat se, čich, cit, smích, schopnost milovat a schopnost myslet. No, a nemůžu se rozhodnout, co je větší div.“
Ve třídě se rozhostilo ticho. I paní učitelku Maruščin seznam zaskočil. Tento seznam byl úplně jiný, než viděla u ostatních dětí. Po chvilce ale řekla: „Maruško, myslím, že jsi vyjmenovala skutečné divy světa a vůbec mi nevadí, že jich máš osm místo sedmi.“
Někdy nám věci, které vyjmenovala Maruška, připadají úplně samozřejmé. Přitom si neuvědomujeme, že jsou opravdovými zázraky. Nejcennější věci v životě jsou ty, kterými jsme byli obdařeni, a přitom se nedají koupit, ani vyrobit. Mějme to stále na paměti, užívejme je k dobrému.
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím…
Bible, Genesis 1, 27
S014 Sušenky
Bylo to jednou v noci na letišti, kde musela mladá žena strávit několik hodin čekáním na let. A zatímco čekala, koupila si časopis a sušenky, aby tak zahnala dlouhou chvíli.
Rozhlédla se po místě na sezení, usadila se a vyčkávala. Začetla se do časopisu, takže si ani nevšimla, že si vedle ní sedl mladý muž. Byl to takový ten „týpek“ v kožené bundě s cvoky. Bez jakékoli zdrženlivosti vytáhl několik sušenek z balíčku, ležícího mezi nimi, a začal je jíst. Po chvíli se naše žena zarazila a zvedla oči od časopisu. Všimla si muže, který právě dojídal jednu ze sušenek, ale nechtěla ztropit scénu, tak se rozhodla muže ignorovat. Byla trochu nazlobená, pomalu pojídala sušenky a dívala se na hodinky. Mladý zlodějíček sušenek mezitím také s chutí pojídal z balíčku, který mezi nimi ležel. Když to žena viděla, zlobilo ji to čím dál víc. Řekla si: „Kdybych nebyla tak dobře vychovaná, hned bych mu uštědřila ránu mezi oči.“
Pokaždé, když si vytáhla sušenku, vzal si i muž jednu. Dialog, probíhající mezi jejich očima, pokračoval, a když zůstala v balíčku poslední sušenka, ptala se sama sebe, co asi ten muž teď udělá. Jemně a s nervózním úsměvem vzal muž poslední keks a rozlomil ho napůl. Polovinu nabídl ženě a tu druhou si klidně dal do pusy.
Rychle si od něj sušenku vzala a pomyslela si: „To je teda neuvěřitelná drzost! Nevychovanec! Ani mi nepoděkoval! Nikdy jsem ještě nepotkala někoho takového!“ S ulehčením si vydechla, když uslyšela hlášení o svém odletu. Popadla svoji tašku a odešla. Ani se neohlédla na místo, kde seděl ten nestydatý „týpek“.
Když nastupovala do letadla, začala v tašce hledat letenku. Najednou byla úplně šokovaná, když její pohled spočinul na balíčku sušenek. Byl nedotčený. „Jestliže jsou moje sušenky tady,“ přemítala v duchu „pak tamty patřily jemu a on se o ně se mnou rozdělil.“ Cítila se hrozně mizerně a trapně, ale už bylo pozdě na to, aby se tomu cizímu muži omluvila. Pochopila, že to byla ona, ne on, kdo se choval nestydatě, nevychovaně a jako zlodějíček.
Jak často se v našich životech stává, že věci nejsou takové, jak se nám na první pohled zdají. Mnohdy nespravedlivě odsoudíme jiné a až příliš pozdě se dozvíme, že námi vytvořené představy jsou velmi daleko od skutečné pravdy. Buďme shovívaví k chybám a slabostem druhých, protože nikdy dopředu nevíme, kdy budeme potřebovat shovívavost jiných, právě proto, že způsobíme takový trapas jako žena z našeho příběhu...
Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
Bible, Lukáš 6, 37 – 38
S015 Snaž se být jako tužka.
„Dědo, já si budu tady vedle tebe malovat, jo?
„To víš, že jo. Sedni si sem, udělám ti místo,“ odpověděl děda, který právě psal dopis
„Dědo, co to vlastně děláš?“
Dědeček přestal psát, usmál se a vnoučkovi řekl: „Píšu o tobě. Zrovna mě napadlo, že bych byl moc rád, abys jednou byl jako tužka, kterou používám.“
Vnuk se na tužku zvědavě podíval, ale nic zvláštního na ní neviděl. „Je taková obyčejná, ani není barevná. Proč bych měl být jako tužka?“ divil se klučík.
Dědeček odpověděl: „Záleží na způsobu, jak se na věci díváš. Tužka má pět vlastností, které z tebe udělají správného chlapa, pokud si je dokážeš v životě udržet.“
„A které to jsou?“
„Tak poslouchej.
První vlastnost: Můžeš dělat velké věci, ale nikdy nezapomeň, že existuje ruka, která řídí tvoje kroky. Je to Boží ruka. On tě vždycky povede podle své vůle. Věř tomu, povedete tě dobře, protože nikdo tě nemá rád tak jako On. Navíc je moudrý a dobře tě zná.
Druhá vlastnost: Občas musíš přestat psát a použít ořezávátko. Způsobí sice tužce trochu utrpení, ale nakonec bude ostřejší. Je dobré, aby ses bolesti statečně postavil a vydržel, protože z tebe udělá lepšího člověka.
Třetí vlastnost: S tužkou máme vždycky možnost použít gumu a vymazat, co jsme napsali špatně. Je důležité zkusit napravit, co jsem pokazil, i když se mně to ne vždy musí povést.
Čtvrtá vlastnost: Na tužce není nejdůležitější dřevo ani tvar, ale náplň uvnitř. Pečuj neustále o to, co se děje ve tvém nitru.
Pátá vlastnost: Vždycky po ní zůstane čára. Stejně i ty bys měl vědět, že všechno, co v životě uděláš, zanechá stopu. Snaž se vždy jednat správně, protože ať chceš nebo nechceš, ovlivňuješ životy mnoha lidí.“
Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou.
Bible, Izajáš 64, 7
S016 Síla myšlenky
„Tak to mi ještě scházelo,“ chytil se Kamil za hlavu.
Vystoupil z auta a prohlížel si píchlou gumu. Chtěl zajít do kufru pro zvedák, ale nejednou ho polilo horko. Uvědomil si, že jej vyndal, když včera čistil auto a nechal ho položený spolu s nářadím v garáži.
Rychle se stmívalo. Začal propadat zoufalství. Vtom zahlédl v dálce světýlko. Byl asi nějaký statek.
„Tam by mohli mít zvedák i nářadí,“ napadlo jej.
Vydal se tím směrem a přitom v duchu přemýšlel: „A co když mi nikdo nepřijde otevřít? A co když nemají zvedák na auto? A co když mi sedlák nebude chtít ten zvedák půjčit, i když ho má?“
S každou další otázkou byl naštvanější a naštvanější. Když konečně dorazil ke statku, zlostně zabušil na vrata.
Za chvíli se v domě ozvaly kroky a muž, kterému statek patřil, vykouknul ze dveří.
To už byl ale Kamil tak rozčilený, že vyhrkl proti své vůli: „Tak si ten svůj pitomej zvedák nech!“
Ať se ti to líbí nebo ne, tvoje myšlenky určují směr cesty, po které hodíš. Máš-li mysl plnou úzkostí a pochybností, pak žiješ v jejich zajetí. Jestliže se považuješ za nešiku a neschopného, pak se tak i chováš. Jestli jsi plný hněvu a zloby, asi moc kamarádů nemáš. Prostě záleží na tom, jakými myšlenkami se plníš. Jak řekl jeden můj kamarád: „Kdo jí česnek, je cítit česnekem a nevoní po fialkách.
Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.
Bible, Filipským 4, 8
S017 Stvořil Bůh zlo?
Na jedné univerzitě položil profesor svým studentům otázku: „Stvořil Bůh všechno, co existuje?“ Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, stvořil.“
„A stvořil Bůh opravdu všechno?“ ptal se dál profesor.
„Ano, pane,“ odpověděl znovu student.
Profesor pak pokračoval: „Jestliže Bůh stvořil opravdu všechno, znamená to, že stvořil také zlo, které existuje. A protože Bůh stvořil zlo, nemůže být dobrý.“
Když tato slova studenti vyslechli, ztichli. Profesor byl sám se sebou spokojený.
Najednou zvedl ruku jiný student: „Pane profesore, mohu Vám položit otázku?“
„Samozřejmě,“ odpověděl profesor.
Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?“
„Co je to za otázku, samozřejmě, že ano! Tobě nikdy nebylo chladno?“ Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti, pane, chlad neexistuje. V souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka i předměty můžeme vědecky popsat a určit jejich vyzařovanou tepelnou energii. Nikdy však ne jejich vyzařovaný chlad. Chlad nemá svoji jednotku, kterou bychom ho mohli změřit. Pojem chlad jsme si vytvořili my, lidé, abychom mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.“
Student pokračoval dál: „Pane profesore, existuje tma?“ „Samozřejmě, že existuje!“ odpověděl profesor. Student se usmál: „Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma jen díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá dokonce rozložit a můžeme žasnout, z jakých barev se skládá, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, kterou bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si opět vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.“
Následně se mladík zeptal po třetí: „Pane, existuje tedy zlo?“ Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „No jistě, děje se to samozřejmě každý den. Brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí, všechno to není nic jiného, než projev zla.“
Na to student odpověděl: „Se zlem je stejné jako s chladem nebo temnotou, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha, protože Bůh o sobě říká, že je láska.
Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo vzniká právě tak, jak vzniká tma nebo chlad. Tedy nepřítomností světla, tepla a lásky.“ Profesor zmlkl a nevěděl, co odpovědět.
Jak řekl náš student, když se v našem srdci usídlí láska, zlo kolem nás se o malý kousek zmenší. Čím víc ji kolem sebe budeme rozdávat, tím bude místo, ve kterém žijeme, příjemnější k přibývání. Máte pocit, že máte lásky málo? Pak proste a věřte, že takovou prosbu Bůh nepřeslechne.
Jen pro zajímavost. Ten mladý student se jmenoval Albert Einstein.
Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.
Bible, První list Janův 4, 16