L001 Lekce od divokých hus
Už Tě někdy napadlo zamyslet se nad tím, proč létají divoké husy v hejnu ve tvaru „V“? Jako u chování všech zvířat Bůh i zde měl dobrý důvod, aby husy obdařil právě takovým chováním. Jakmile husa zamává svými křídly, vytvoří se zvedající proud vzduchu pro husu, která letí za ní. V hejnu ve tvaru „V“ celá skupina urazí nejméně o 71% delší cestu, než kdyby každý pták letěl sám. Když se vedoucí husa unaví, zařadí se na konec hejna, aby si mohla odpočinout, a na její uvolněné místo v čele se posune jiná.
Kdyby lidé měli alespoň tolik rozumu jako divoké husy, už by přišli na to, že jejich úspěch záleží na spolupráci, střídavě by konali těžkou práci a sdíleli by těžkosti ve vedení skupiny – „hejna“. Lidé, kteří spolupracují a jdou stejným směrem, se dostanou k cíli rychleji, než ti, kteří se tam zkoušejí dostat sami. Stejně jako divoké husy…
Jakmile husa opustí hejno ve tvaru „V“, najednou má pocit, jako kdyby ji táhlo k zemi těžké závaží, protože není nadlehčována. Proto se hned vrátí ke skupině.
Husy letící na konci hejna hlasitě povzbuzují ty v čele skupiny. Důležité je, aby hlasy zezadu byly skutečně povzbudivé, jinak to bude pouze „breptání”.
Jestli některá z hus onemocní nebo se zraní, další dvě se s ní oddělí od hejna, aby jí mohly poskytnout ochranu. Zůstanou s ní do té doby, než opět bude schopna pokračovat v cestě nebo neskoná. Poté se vydají na cestu, aby buď dohnaly své hejno, nebo se připojily k jinému.
Kéž bychom i my byli takhle obětaví, abychom si zasloužili takové přátele, kteří v případě nouze budou stát při nás.
Nemusíme být vědci k tomu, abychom se poučili od těch krásných Božích tvorů, stačí se pouze zastavit, pozorně naslouchat a hledět, aby Hospodin mohl odkrýt před námi své divy.
„Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“
Bible, Jób, 12,7-9
L002 Lev a myška
Král džungle, mocný lev, odpočíval po jídle, když mu před nosem proběhla malá myška. Lev vymrštil tlapu a myšku chytil. Chtěl ji rozmačkat za to, že rušila jeho klid.
Myška začala prosit: „Nezabíjej mě, mocný lve, někdy ti třeba pomůžu zase já.“
„Jak bys ty, malá myška, mně mohla pomoci?“ smál se lev. „ Víš co? Protože jsi mě tak pobavila, tak tě pustím.“
„Děkuji ti, milý lve, jistě nebudeš litovat,“ řekla. Šup a byla pryč.
Zanedlouho se lev chytil do pasti. Síť, ve které visel, byla pevná, a čím víc se lev snažil se z ní dostat, tím víc se do ní zamotával.
„Tak, to je můj konec,“ povzdechl si vysílený lev.
„Neboj se, není, jen chvilku počkej,“ najednou se ozval slaboučký hlásek.
Byla to myška, která se pustila svými ostrými zoubky to provazů.
Lev jen smutně zakroutil hlavou, nevěřil, že to dokáže, vždyť on sám se svou silou nic nezmohl.
Ale myška přehryzávala jeden provázek za druhým a netrvalo dlouho a lev byl zase volný.
Postavil se na zem a mohutně zařval, až se džungle otřásla.
„Děkuji ti, myško! Dnes už vím, že i ten nejmenší tvoreček mně může pomoci tam, kde bych to nečekal a kde moje síly nestačí.“
Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.
Bible, List Římanům 12, 4 - 8
L003 Láska k penězům
Žáci v jedné škole diskutovali se svým učitelem na různá témata.
Jednou se jeden mladík zeptal: „Rabíne, co si myslíš o penězích?“
„Podívej se z okna,“ poradil mu učitel. „Co vidíš?“
„Vidím nějakou ženu s dítětem, vůz tažený dvěma koňmi a vesničana, který míří nejspíš na trh.“
„Dobrá. A teď se podívej do zrcadla. Co vidíš?“
„No, vidím především sebe sama.“
„Pojďme o tom chvilku přemýšlet. Okno je vyrobeno ze skla, také zrcadlo je vyrobeno ze skla. Stačí nepatrná vrstvička stříbra na skle a člověk vidí jen sebe sama. Tak je to i s penězi. Stačí trocha stříbrných a přestáváš vidět druhé a jejich potřeby. Čím víc peněz máš, tím víc vidíš jen sebe “
Peníze k životu potřebujeme. Samy o sobě nejsou špatné. Moc ale záleží na tom, jaký vztah si k nim uchovám. Zůstanou-li jen prostředkem k našemu životu a pomoci jiným, pak je všecko v pořádku. Stanou-li se ale cílem našeho života, pak se dříve či později dostaneme do potíží. Buďme opatrní, protože nikdo nezná přesně hranici, která oba postoje odděluje.
Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.
Bible, 1 Timoteovi 6, 9 - 10
L004 Láska zachraňuje
„Vždyť láska vám může zachránit i život,“ hřímal Jan, který přišel k jednomu horskému kmeni jako misionář vyprávět o Boží lásce. Byl to kmen, kde nenávist a pokrevní msta byly na prvním místě. Už malé děti se učily nenechat si nic líbit a vracet ránu s dvojnásobnou silou. Jan byl mnohdy bezradný, a i když ho vesničané poslouchali, většinou se jenom smáli. Byl pro ně jenom blázen, který pomáhá tam, kde by měl trestat.
Jednoho dne se náčelníkův syn nevrátil z lovu. Když to Jan zjistil, okamžitě se začal připravovat na záchrannou akci. V poradním domě se sešli všichni muži kmene. „Schyluje se k bouři,“ namítl jeden ze starších. „Za pár hodin nebude vidět na krok.“ Po krátké diskuzi vyrazilo několik skupinek prohledávat okolí.
Počasí se zhoršovalo každou chvíli. Začal padat sníh. Nakonec vůdce Janovi skupiny rozhodl, že se musí vrátit. To už ale bouře zuřila plnou silou. Muži, sklonění proti vichřici, se rvali o každý metr cesty.
Najednou Jan něco zahlédl. Jakoby ve větru vlála malá vlaječka. Nedalo mu to a šel se podívat, co by to mohlo být. Byla to ozdoba z oděvu náčelníkova syna. Po chvilce pátrání ho našli v bezvědomí pod srázem, kudy zrovna procházeli. „Asi se s ním utrhl sněhový převis,“ usoudil jeden muž z Janovy výpravy. Muži na sebe pohlédli a rozhodli: „Musíme ho tu nechat. Jít nemůže a v takové vánici budeme rádi, když se sami dostaneme v pořádku domů!“
„To nedokážu“, prohlásil Jan. K údivu všech svázal mladíkovi ruce a navlékl si je přes hlavu. Pomalu krok za krokem se začal vracet s mladíkem na zádech.
„Jsi blázen! Zmrzneš! Leda, že by tě zahřála ta tvoje láska,“ prohodil jeden z mužů, když se pomalu vzdalovali od funícího Jana. Jan nebyl kdovíjaký silák. Po chvíli cítil, že i přes nečas, který kolem něho vládl, se z něho pot jenom leje. „Bože, Otče pomoz mi. Nesmím zastavit!“ pořád dokola si opakoval Jan a krůček za krůčkem postupoval k osadě.
Když už byl na pokraji sil, mladík zasténal. „Přece to teď nevzdám, povzbuzoval se Jan.“
Každý další mladíkův sten jako by mu dodal novou sílu. „Krok za krokem. Pomalu. Další krok. Pořád dál. Nesmím zastavit, nesmím zastavit!“ přeříkával si Jan.
„Tyče. To jsou tyče!“ zajásal Jan. Vesnice byla na dosah. Tyče byly zabodnuté po celém obvodu osady v několika kruzích, právě kvůli orientaci v bouři.
Netrvalo dlouho a Jan uviděl tmavou šmouhu prvního stavení. Ještě pár kroků a psi i přes nečas, který všude vládl, spustili svůj uvítací koncert. Lidé začali vybíhat z domů. Pomáhali nést mladíka k náčelníkovu domu. Jan se usmál a ztratil vědomí. Probudily ho až vzrušené hlasy.
„Jak to mohl přežít? Jak to, že nezmrzl ani on ani náčelníkův syn? To přece není možné. Nikdo by tak dlouho v takové vánici nepřežil. To je zázrak!
Otevřel oči. Byl v poradním domě a kolem něho snad celá vesnice. Muži vzrušeně diskutovali a ženy ošetřovaly náčelníkova syna. „No, zas takový zázrak to není,“ řekl slabým hlasem Jan do ztichlého shromáždění. „Náčelníkův syn byl tak těžký, že jsem se potil jako tur!“ Odměnou mu byl huronský smích okolo stojících mužů. „Tak musím připustit, že jsi měl pravdu!“ řekl náčelník. „Láska opravdu zachránila nejenom mého syna, ale i tebe. Jak je vidět, tak i hřeje!“ pokýval hlavou s úsměvem.
Když jsem byl malý kluk, tak jsem někde slyšel, že opravdový přítel se pozná tak, že s ním můžeš bez obav vyrazit do hor. Moc jsem tomu nerozuměl, ale přesto jsem si to zapamatoval. Když jsem pak v horách zažil, jak rychle se může zkazit krásné počasí, a v pořádné vichřici jsem s kamarádem držel tyč našeho stanu, poznal jsem na vlastní kůži, co ta slova znamenají. Opravdová láska a věrné přátelství jsou jedny z nejcennějších zkušeností, které tady na Zemi můžeme zakusit.
Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení.
Bible, Přísloví 10, 12
L005 Lelkující anděl
Na lyže mě postavili, ještě když jsem byla malá holčička. Pamatuju si, že jsem se hrozně bála. Dokonce mám doma fotku, jak stojím na kopci a v očích mám slzy. Mimochodem, když jsem ten „kopec“ viděla po 10 letech, nevěřila jsem, že to na takové loučce vůbec jelo. Ovšem tenkrát mi ten kopeček připadal jako hora. Časem jsem se naučila dobře lyžovat a zamilovala jsem si rychlou jízdu a adrenalin při sjezdu. Vůbec jsem se nebála a věřila jsem si, že dokážu i v rychlosti na sjezdovce zvládnout jakoukoliv situaci. Dnes je mi přes čtyřicet a jezdím stále dobře a stále rychle. Slovy mého muže: „Než si dám rukavice, už na mě moje žena mává dole od vleku.“
Letos jsme byli opět na horách a stalo se něco zvláštního. Při jedné jízdě dolů jsem spadla. Byl to takový klouzák po zadku, kdy máte sníh úplně všude, ale nic nebezpečného. Zvláštní na tom bylo to, že já prostě nikdy nepadám. A tak, když jsem se otřepala, napadlo mě: „Co se to děje, že bych už byla stará?“ A v duchu jsem se té představě pousmála. Víc jsem to neřešila a jezdili jsme dál.
Přibližně za dva dny jsme jeli zase lyžovat a asi v půli dne se to stalo. Domluvili jsme se, že si to sjedeme shora až dolů k parkovišti. Byla to dobrá sjezdovka a ten den jsme tam ještě nelyžovali. Opět jsem se řítila dolů jak Ondřej Bank při sjezdu na mistrovství světa v Beaver Creeku a také jsem tak dopadla.
Najednou jsem najela do hromady nahrnutého sněhu, a protože byl mokrý a těžký, tak mi v něm zůstala lyže. Ale tělo pokračovalo dál... V dalších vteřinách mám výpadek paměti, takže nevím, kolik kotrmelců jsem udělala a pak si pamatuju jen silné žuchnutí na zadek a něco jako zpomalený film. Někdo mě úplně pomalinku a něžně pokládal na záda, obratel po obratli, a nakonec „cinkla“ i hlava. Ale fakt pomalu, jako když si leháte do postele a na polštář. Když jsem se vzpamatovala a sedla si, měla jsem jen jednu lyži a druhá ležela asi 4 metry nade mnou v té hromádce sněhu. Bolelo to, ale ještě jsem normálně vstala a asi hodinku jsme ještě lyžovali. Ovšem na zpáteční cestě autem už jsem se kroutila jak žížala na háčku, jak strašně mě bolel zadek.
Samozřejmě jsem děkovala Bohu, že to tak dobře dopadlo, protože to byl ošklivý pád a věděla jsem, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. A nevím proč, neustále se mi v hlavě promítal ten zpomalený záběr, jak mě někdo pokládá do sněhu. Proč jsem si ale musela narazit tu kostrč? Začala jsem s Bohem nemístně žertovat, kdeže byl ten anděl, když jsem padala na zadek? Proč se opozdil a nechytil mě včas? Nemohl mě uchránit i od toho nárazu?
A pak ke mně Bůh tichounce promluvil: „Nikdy jsi mě na lyžování nepozvala.“ A já věděla, že je to pravda. Je to zvláštní, za jiné věci se modlím, ale před lyžováním nikdy. Jsem si tak jistá, že Já to zvládnu, že Já mám vše pod kontrolou, že mě to nikdy ani nenapadlo. A tak jsem musela Nebeského Otce poprosit za odpuštění a taky se mu omluvit za ten nemístný žert o lelkujícím andělovi, který se trošku opozdil a nechytil včas. A také Mu moc poděkovat, že i přesto, že jsem Ho nezvala, On tam byl se mnou a chránil mě, když jsem to potřeboval.
Je dobře, když něco umíme výborně. Chce to, abychom byli pilní a vytrvalí. Jen musíme dávat pozor, aby se nám do našeho umění nedostala pýcha. Pýcha totiž předchází pád, jak se doslovně a na vlastní kůži přesvědčila i moje kamarádka lyžařka. Pýcha je velmi špatný rádce a téměř vždy nás dovede do nepřátelství s lidmi i s Bohem. Zdokonalujme se, jak jen to jde, ale vždycky s pokorou, že nám to náš Nebeský Otec umožnil. Pak se kromě radosti z výsledku dostaví i vděčnost a my budeme milí Bohu i lidem.
Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži (pro ženy to platí také), který se utíká k němu.
Bible, Žalmy 34, 8 - 9