SKUTKY APOŠTOLSKÉ
Skutky jsou pokračováním Lukášova evangelia a tvoří s ním ucelené historické dílo. Lukáš, který sám poznal cenu víry, si stanovil za životní cíl hlásat tuto víru, obzvláště v řeckém prostředí. Proto v evangeliu nejdříve vylíčil Kristův život a dílo, ve Skutcích zase zázračné rozšíření církve za pomoci Ducha svatého. Skutky ukazují Kristovo působení v církvi skrze apoštoly, hlavně Pavla. Ukazují její vnější rozmach a vítězný postup od Jeruzaléma městy a zeměmi římského impéria až do Říma, centra tehdejšího světa. Skutky ukazují i na vnitřní vývoj a vzrůst církve, který se projevuje především v bohoslužbě a v organizaci církevních obcí. Vnější růst a rozvoj je soustředěn kolem apoštolů Petra a Pavla. Hlavní důraz klade Lukáš na vylíčení přechodu evangelia od Židů k pohanům a na vylíčení počátků křesťanství mezi pohany. Proto je zde podrobně vylíčeno obrácení pohanského setníka Kornelia, které dalo prvokřesťanskému působení nový směr. Druhá část knihy je věnována působení největšího misionáře mezi pohany, a to Pavla. Vnitřní rozvoj a rozmach církve hovoří o Boží moci a zázračném působení Ducha svatého, ale i o síle lidské lásky a obětavosti, stejně jako i o slabosti a poklescích těch, kdo církev tvoří. Kniha není podrobnou historií apoštolské doby, ani nechce do všech podrobností vylíčit život a působení apoštola Pavla, ale jejím vlastním tématem jsou slova Krista: „…budete mi svědky v Jeruzalémě a celém Judsku, Samařsku, a až na sám konec země…“ Lukáš podobně jako evangelium, tak i Skutky věnoval vznešenému Theofilovi a jako v evangeliu chtěl přesvědčit o Kristově pravdě, tak ve Skutcích chce v této víře utvrdit. Kniha je opět určena nejen Theofilovi, ale širokému okruhu čtenářů. Jsou to opět věřící z pohanství, proto i zde, podobně jako v evangeliu, ukazuje na všeobecnost spásy. V evangeliu poukázal na božský původ Kristova učení a ve Skutcích poukazuje na jeho zázračné rozšíření.
Různorodost Skutků se vysvětluje růzností pramenů, které Lukáš použil, čerpal totiž jak od židokřesťanů, tak i od helénistů. Hlavním pramenem však byla jeho osobní zkušenost. Jednak byl průvodcem Pavla na jeho cestách, ale nepochybně se ptal i jiných očitých svědků (Petra, Jakuba, Filipa i jiných křesťanů; v Římě se stýkal s Markem). Určitě měl po ruce i písemné prameny, hlavně pro prvních patnáct kapitol, které mají semitštější ráz než další část. Od šestnácté kapitoly už píše v množném čísle, protože mluví z vlastní zkušenosti, a právě tato část se vyznačuje názorným slohem, živostí, přesným udáváním místa a času děje, podrobnostmi o osobách apod. Ale i řeči jáhnaŠtěpána a Petra jsou podány tak věrně, že můžeme předpokládat, že je zaznamenal podle nějakých písemných záznamů. Zda použil také Pavlovy listy, není jisté, ale je zde předpoklad jejich znalosti. Spíše ale zaznamenal to, co se dověděl od Pavla ústně a co v Pavlových listech nebylo napsáno. Počátek Skutků souvisí se závěrem evangelia (srovnej L 24, 47 – 53 a Sk 1, 8 – 12). Sloh a duch řeči odpovídá zcela tomu, co bylo řečeno v evangeliu (33 slov se vyskytuje jen v těchto dvou knihách). Veliká je podobnost i Skutků a listů apoštola Pavla, protože na římské cestě a po ní následující vazbě byl jeho průvodcem jenom Lukáš, proto i slovník a nauka je příbuzná s listy Pavlovými.
Vznik Skutků kladou exegeté před rok 70, a protože v závěru už nepíše Lukáš o propuštění Pavla z vazby, je důvodný předpoklad, že kniha byla napsána ještě před jeho propuštěním, tedy asi roku 63, a to (jak už Jeroným potvrzuje) pravděpodobně v Římě. Někteří současní exegeté se domnívají, že Skutky vznikly až v létech po Pavlově smrti kolem r. 80 – 85, jak prý pro to svědčí nejstarší tradice před Eusebiem. Svědectví tradice pro Lukášovo autorství Skutků ale přináší Muratoriho zlomek, výroky Ireneje, Klementa I., Origena i historika Eusebia. A všechny nálezy z poslední doby potvrzují věrohodnost Lukášových zpráv. Lukáš totiž důsledně rozlišuje provincie císařské a senátorské (jak tomu tehdy bylo), Filipy nazývá „kolonia“ (Sk 16, 12), jak potvrdil i nález mincí z doby císaře Claudia, uvádí přesně úřední tituly filipských a soluňských radních (např. Sk 16, 22 a Sk 17, 6 – 8), říká, že prokonsulem v Achaji byl Gallio (Sk 18, 12), což také potvrdil zlomek listu císaře Claudia městu Delfám, správně uvádí úřední titul pro prefekta Malty (jak potvrdily nálezy), píše i, jak byla přesně nazývána Diana efeská a že Efes byl strážcem chrámu Dianina. Při všech těchto přesnostech ale nechtěl psát historii v dnešním slova smyslu, ani historii počátků církve, nebo nějaký životopis Pavlův, ale vybral a uvedl to, co se hodilo jím vytčenému náboženskému cíli celé knihy.
TITUL KNIHY
Z Lukášova úvodu do knihy Skutky apoštolské se dovídáme, že tuto knihu píše jako druhou. První je evangelium a druhou Skutky, které nám popisují počátky církve. Skutky tvoří jakoby nedělitelnou součást třetího evangelia a k jejich rozdělení došlo pravděpodobně tehdy, když církev ustanovila počet a kanonicitu čtyř evangelií. Mnoho se diskutovalo o oprávněnosti tohoto názvu, protože kniha Skutků nehovoří o činnosti všech apoštolů. Tyto námitky neobstály z mnoha důvodů. Odůvodněnost tohoto titulu spočívá v tom, že nám kniha Skutků podává jména všech apoštolů, včetně Jidáše, a obsahem knihy nejsou ani tak skutky všech apoštolů, jako spíše dějiny mohutně se šířící církve, zejména v oblastech s pohanským obyvatelstvem. Lukáš měl v tomto případě podobný úkol jako při psaní evangelia, kde také nebylo třeba psát o všem. Ve Skutcích bylo třeba ukázat na některá zásadní fakta a to, jak se církev šířila v Jeruzalémě, Judsku, Samaří a dále. Jedná se v podstatě o uměle vytvořený problém.
AUTOR A AUTENTIČNOST
Za autora Skutků apoštolských církev vždy považovala autora třetího evangelia, tedy apoštola Lukáše, lékaře. Nejstarší církevní tradice sahá až do první poloviny 2. století, kde hovoří o Skutcích jako o autentickém díle. K této tradici se připojují i svědectví Klementa Římského, Ignáce z Antiochie, Polykarpa a dalších. V africké církvi to je Tertulián, který na konci 2. století používá velmi často Skutky a jmenuje i autora. V knize „Proti Marcionovi“ dokazuje, že neprávem zavrhuje Skutky. V alexandrijském prostředí to byl Klement Alexandrijský.
ČAS A MÍSTO NAPSÁNÍ SKUTKŮ APOŠTOLSKÝCH
Ohledně času a místa vzniku Skutků v starověké tradici existovaly dva názory. Podle Ireneje, Fragmentu Muratoriho a starých prologů Skutky byly napsány v Achaji po smrti apoštola Pavla, tedy v létech 67 – 70, a po napsání třetího evangelia. Podle Eusebia bylo toto dílo napsáno v Římě v době dvouročního pobytu Pavla v tomto městě. Protože se ve Skutcích nehovoří o pádu Jeruzaléma a zboření chrámu, je třeba se přiklonit k názoru, že Skutky byly napsány do r. 70. Když Lukáš uvádí proroctví Agabusovo o blížícím se hladu, jistě by popsal i pád Jeruzaléma. Lukáš nehovoří ani o smrti apoštola Pavla. Podle analýzy textu se jako datum napsání uvádějí roky 63 – 64. Tradičně se jako datum vzniku uvádí rok 63.
PRAMENY SKUTKŮ APOŠTOLSKÝCH
I tentokrát Lukáš přistoupil k napsání svého díla až po důkladném studiu dostupných materiálů, použil různé prameny, především svědectví očitých svědků a napsal vše chronologicky. Dle své povahy můžeme Lukášem použité prameny rozdělit do čtyř skupin:
1. Osobní poznatky a vzpomínky
Nejdůležitějším a nejbohatším pramenem byly pro Lukáše osobní poznatky a vzpomínky. Pocházel z Antiochie Syrské, kde se křesťanství ujímá už před rokem 40 po Kristu. Po přijetí křtu spojil svůj život se životem tamější církve, zajímal se o problémy, jejichž řešení určovalo vývoj mladé církve. Mezi antiochijskou církví a mateřskou církví v Jeruzalémě byly všestranné styky a zde se řešila i otázka pronikání křesťanství mezi pohanské národy. Po čase se Lukáš stává pomocníkem apoštola Pavla a spolu s ním podniká misijní cesty. Údaje z těchto cest jsou uvedené v těch částech Skutků, které jsou redigované v první osobě množného čísla – „my“. Tato jeho činnost připadá na léta 43 – 63.
2. Informace od očitých svědků
Pokud jde o očité svědky mnohých událostí popisovaných Lukášem, je třeba mít stále na zřeteli lidi, kteří přicházeli do Antiochie a s kterými se Lukáš setkával i na jiných místech, zejména v Jeruzalémě. K nim patří Barnabáš, Proroci, zejména Agabus (Sk 11, 27), Marek, Petr, členové jeruzalémské církve, se kterými se Lukáš setkal v době návštěvy v roce 58.
3. Písemné prameny
Otázkou psaných dokumentů se zabýval zejména A. Harnack. Tvrdil, že je třeba v první části Skutků rozlišovat dva prameny: jeruzalémské a antiochijské. L. Cerfaux nachází až tři skupiny dokumentů: partikulární prameny židovské, prameny okruhu jáhna Štěpána a židokřesťanské prameny. Ani jedna hypotéza tuto otázku neřeší, a to z toho důvodu, že Lukáš písemné prameny neopisoval, ale autorsky zpracoval. K výrazně písemným dokumentům patří rozhodnutí Jeruzalémského sněmu v r. 49, list Klaudia Lyziáše prokurátorovi Felixovi, který byl napsán v souvislosti s uvězněním Pavla v Jeruzalémě a jeho odeslání do Cesareje.
4. řeči – proslovy
Jistým problémem je 24 řečí, uvedených ve Skutcích. Jsou to cenné dokumenty apoštolské činnosti jednotlivých apoštolů. Otázkou zůstává, zda jsou tyto řeči autentické, nebo se jedná o volné zpracování Lukášem, tedy o jeho dílo. Jako jediné rozumné řešení se nabízí to, které zřejmě nejvíce odpovídá skutečnosti. Tyto řeči jsou autentické, byly skutečně předneseny, ale ne v každém případě máme ve Skutcích celou řeč se všemi podrobnostmi. Lukáš často podává jádro řeči a ponechává jeho jednotlivé části v autentické podobě, takže nic neztratily na své původnosti.
Dvojí text Skutků apoštolských
Text Skutků se nám zachoval ve dvou verzích, které se od sebe značně odlišují svým obsahem i rozsahem. Východní (alexandrijská) forma se nachází v popředních kodexech (Sinajském, Vatikánském, Alexandrijském), u Efréma, v papyrusech Chester Beaty a ve Vulgátě. Svědčí o ní popřední církevní spisovatelé, např. Klement Alexandrijský, Origens a další. Tento text též uvádí ve všech vydáních Nového zákona.
Druhá forma textu, západní, se nalézá v kodexu Bezy, v syrském a starolatinském překladu, u Ireneje, Tertuliána a dalších. Je to delší forma textu, která má značné doplňky. Dle současných výzkumů se usuzuje, že původní formou textu je kratší verze východní – alexandrijská.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Ostatní dokumenty
AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura