EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE

Evangelista chce sdělit radostnou zvěst řeckořímskému světu, jeho evangelium je prohlášením o všeobecnosti spásy, Boží lásky a milosrdenství pro všechny lidi. Již úvod dává tušit, že svatopisec má vyšší vzdělání. Má smysl pro literární tvorbu, evangelium je psáno klasickou řečtinou a podle zvyku antických spisovatelů obsahuje věnování i uvedení své osoby. Knihu věnuje nějakému Theofilovi. Nevíme, jestli se jednalo o skutečnou osobu, nebo jenom vymyšlenou, jak bývalo v této době zvykem. Jisté však je, že kniha je adresovaná všem křesťanům, kteří žijí ve stejných kulturních podmínkách jako vznešený Theofil. Jedná se o křesťany, kteří pocházejí z pohanského světa, z církevních obcí, které založil apoštol Pavel. Proto Lukáš vynechává vše, co by se mohlo těchto křesťanů nějak dotknout (např. příběh o kananejské ženě), anebo se to snaží alespoň stylisticky zmírnit (srovnej Mt 5, 47 a L 6, 33). Naproti tomu pečlivě zaznamenává vše, co je pohanům nějak ke cti (L 7, 4 – 5).

Jeho evangelium je ohlasem na kázání apoštola Pavla. Charakterem řeči, slovní zásobou i skladbou připomíná jeho listy. Stejně jako Pavel je i Lukáš nadšený myšlenkou na všeobecnost spásy a milosrdnou lásku Ježíše ke všem lidem. Celé jeho evangelium je rozvinutím Kristových slov, že: …„přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (L 19, 10). Právě u Lukáše čteme dojemné příběhy o tom, jak se Ježíš sklání k Samaritánům, hříšníkům i opovrhovaným celníkům. Vypráví o kající se hříšnici, o farizeovi a celníku. Pokračuje vyprávěním o vrchním celníkovi Zacheovi, kajícím se zločinci na kříži, i o tom, jak se Ježíš ještě na kříži modlí za své nepřátele. U Lukáše jsou i krásná podobenství o tom, jak Pán nezná obtíží při hledání ztracených ovcí, dále známe podobenství o marnotratném synovi, dobrém pastýři i o ztracené ovci. Vším tímto Lukáš ukazuje v plném světle na Kristovo milosrdenství a jeho lásku. Proto ho nazval už Dante „vypravěčem o Kristově lásce“. Toto Lukášovo evangelium lze nazvat evangeliem Krista a jeho milosrdenství. Někdy toto evangelium bývá nazýváno evangeliem žen. Ženy, které byly ve starověku tolik podceňované, v evangeliu zaujímají velmi čestná místa. Jsou to např. Alžběta, prorokyně Anna, vdova u chrámové pokladnice, Marie a Marta. Nejčestnější místo potom má Ježíšova matka Marie. Ženy u Lukáše projevují největší soustrast s trpícím Kristem a jsou to opět ženy, které první zvěstují apoštolům radostnou zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání.

Vzdělaný Lukáš má také největší smysl pro historii. Události z Kristova života zasazuje do současné historie (např. zaznamenává přesně čas vystoupení Jana Křtitele i narození Ježíše) a uvádí mnohé zprávy, které bychom jinak neznali. U Lukáše je obzvláště velmi znatelné to, že považuje vystoupení Kristovo a křesťanství vůbec za něco, co se událo nikoliv v bezvýznamném koutku Palestiny, ale za něco, co má nedozírný význam pro celý svět. Lukáš je také básníkem a „malířem“ mezi evangelisty. Jemu vděčíme za barvité vylíčení příběhu o kajícníkovi, Martě a Marii, o učednících, kteří šli do Emauz, i za podrobnou historii Ježíšova dětství. Vrcholem tohoto evangelia jsou chvalozpěvy Panny Marie, Zachariáše i Simeona. Není pravda, že byl malířem. Tzv. Lukášovy madony, které jsou mu připisované, jsou typem madon byzantských. To, že se mu přičítala zobrazení Mariina, má původ v tom, že ve svém evangeliu nejlépe ze všech evangelistů zachytil její obraz.

V evangeliu Lukáš s oblibou užívá protikladů, výše zmíněných podobenství a jako výborný psycholog dovede mistrně zachytit postavy, jejich emoce a vyjádřit i nejniternější hnutí srdce, jak to popisuje ve vyprávění o vzkříšení mládence z Naimu nebo v podobenství o milosrdném Samaritánovi či o marnotratném synovi. Lukáš ale nechce psát Ježíšův životopis, ale podat vylíčení Boží vůle spasit svět skrze Ježíše a jeho skutky. Toto evangelium (stejně jako ostatní) není tedy nějaká historicko-životopisná zpráva, ale vysvětlení víry v Krista. Lukáš není historikem, ale teologem, proto ukazuje, jak v historických událostech vede Bůh člověka ke spáse skrze Krista. Schéma jeho evangelia je stejné jako u evangelisty Marka. Ale při srovnání s Markem a Matoušem zjišťujeme, že to je už jiná doba, které je toto evangelium určeno. Doba polemik a střetů s židy už patří minulosti a stejně tak doba úzkostlivého očekávání druhého příchodu Krista. Mladé křesťanství si už uvědomilo své světodějné poslání.

ČAS A MÍSTO NAPSÁNÍ EVANGELIA

Při řešení této otázky se setkáváme s různými názory. Jedni datují vznik třetího evangelia do r. 61 – 63, v krajním případě do r. 70. Nerozšířenější názor dnešních biblistů klade dobu napsání tohoto evangelia až za rok 70, pravděpodobně bylo napsané v rozmezí let 75 - 80. Na rozdíl od Matouše a Marka je zde i vylíčení o zboření Jeruzaléma nápadně zřetelné, podobně, jak jej nalézáme např. u Josefa Flavia a Tacita . Důkazem má být skutečnost, že řeč Lukáše o zkáze Jeruzaléma a chrámu je třeba chápat jako řeč o splněné události. Při určování místa vzniku evangelia také nepanuje jednotný názor. Jisté je pouze to, že toto evangelium vzniklo mimo Palestinu. Stará tradice určuje jako místo vzniku Řecko, konkrétně Achaj nebo Bithýnii. Někteří novější autoři určují za místo vzniku evangelia Řím.

Faktem je, že Lukáš psal evangelium na základě ústních zpráv i písemných záznamů, jak čteme hned v úvodu. Jako základ zřejmě použil evangelium Marka, z něj převzal více než polovinu textu. S Matoušem asi čerpali ze společného pramene, protože evangelia mají spolu dost společného. Použil ale jistě i jiné záznamy a zprávy. Například informace o Ježíšově dětství pocházejí zřejmě od Panny Marie, protože dvakrát připomíná, že „Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom“ (L 2, 19). A i kdyby se s ní nesetkal, mohl mít zprávy od apoštola Jana, u něhož Marie do smrti žila. Mnohé zprávy získal i od svého učitele, apoštola Pavla i jiných osob, pamětníků událostí, s nimiž se na svých cestách setkal. A právě proto jsou všechny jeho zprávy věrné a spolehlivé, ačkoliv sám nebyl přímým svědkem Kristova života a jeho působení. Od nejstarších dob je toto evangelium připisováno „milému lékaři“ a průvodci sv. Pavla Lukášovi z Antiochie. Potvrzují to už Didaché, Klement I., Ignác z Antiochie, Polykarp ze Smyrny, Justin i Irenej. Je tedy otevřenou otázkou, jestli svoje informace, popřípadě poznámky, třídil až v Řecku, nebo naopak v Římě.

AUTOR A AUTENTIČNOST EVANGELIA

Autorem třetího evangelia je Lukáš, což potvrzují svědectví tradice a NZ. V NZ se o Lukášovi píše v Ko 4,14; Fm 24 a 2Tm 4, 11. Z těchto pramenů vyplývá, že Lukáš byl velmi blízkým spolupracovníkem apoštola Pavla. Lukáš je původem Řek, pohan, povoláním lékař. Na křesťanství byl obrácen kolem r. 38. S apoštolem Pavlem se setkal okolo r. 50 v Troadě a stal se jeho věrným spolupracovníkem. Při čtení další části Skutků apoštolských zjišťujeme, že na nějaký čas Pavla opouští, ale od r. 57 je znovu s apoštolem Pavlem a zůstává s ním až do jeho mučednické smrti. Pomáhá Pavlovi v čase jeho prvního i druhého věznění.

Lukáš tedy pocházel z prostředí s vyspělou kulturou, což dokazuje i jeho studium lékařství a perfektní znalost řeckého jazyka. Byl dobře obeznámený i s ostatní světskou literaturou, včetně historické, což se ve značné míře projevilo i při napsání jeho díla. O posledních létech apoštolské činnosti Lukáše nemáme spolehlivé zprávy. Po smrti Pavla pravděpodobně opustil Řím a věnoval se misijní činnosti. Podle svědectví Epifána pracoval v Galii, Itálii a Makedonii, což potvrzuje i Řehoř Nysský. Staré katalogy mučedníků uvádějí jako místo jeho smrti Bithýnii. Zemřel jako 74-letý stařec. Celý život byl svobodný, církev jej oslavuje jako mučedníka.

K nejstarším písemným svědectvím poapoštolské doby patří fragment Muratoriho, ve kterém se píše, že třetí evangelium napsal apoštol Lukáš, lékař. Podobné svědectví nacházíme v jednom starém latinsko-řeckém prologu k evangeliu Lukáše, kde se též píše, že Lukáš pocházel z Antiochie, byl lékařem, žákem apoštolů, spolupracovníkem Pavla až do jeho smrti. Sloužil oddaně Pánovi, neměl manželku, ani děti a zemřel v Bithýnii. Mimo církevních autorů svědčí o autorství Lukáše i hereticiValentin a Marcion. Z pohanů o něm psal filozof Celsus.

Protože Lukáš byl vzdělaný člověk, ve frazeologii převyšuje ostatní autory NZ. Jazykem i terminologií se prozrazuje jako lékař: používá odbornou lékařskou terminologii, důkladně popisuje choroby a v případě jednotlivých onemocnění se zajímá o jejich původ, dobu trvání a způsob léčby (L 9, 38n; L 13, 11n). Dále je třeba brát v úvahu výslovné podobnosti mezi jeho evangeliem a listy apoštola Pavla. Projevuje se to ve slovníku, jazyku, stylu a pojmech. Mezi Lukášem a Pavlem je 59 společných termínů.

PRAMENY LUKÁŠOVA EVANGELIA

Napsání třetího evangelia předcházela seriózní práce s písemnými a ústními prameny, o kterých je zmínka v úvodu evangelia (L1, 1 – 3). Značnou část materiálů Lukáš nasbíral v době svého pobytu v Jeruzalémě, kde se setkává s apoštolem Petrem, později Jakubem, zbožnými ženami, Marií Magdalskou a dalšími. V Cesarei Palestinské se měl možnost se od očitých svědků dozvědět podrobnosti a konkrétní údaje z Kristova života, učení a činnosti. Tato různorodá a bohatá ústní tradice byla základním pramenem výlučně Lukášových částí. Z písemných pramenů to je na prvním místě Markovo evangelium. Ale toto Lukášovo použití Markova evangelia představuje důkladnou redaktorskou práci, díky které se Markovy texty dostávají čistě do Lukášovy kompozice a stávají se neoddělitelnou součástí jeho evangelia. Lukáš některé části Markova evangelia vynechává, některé dává na své místo, vynechává nevhodné, zpřesňuje jména a názvy, povahy osob a další. Zatím nedořešenou otázkou je použití Matoušova evangelia, na které ukazují některé hebraismy (přejatá, popřípadě zkomolená hebrejská slova, nebo slovosled) v první části evangelia. Někteří ze současných biblistů jsou toho názoru, že Mt a L použili nějaký společný pramen, ale každý podle svého záměru a způsobu.

ADRESÁTI EVANGELIA

Především je třeba brát v úvahu to, co hovoří v úvodu evangelia sám autor. Píše, že toto evangelium je věnováno „vznešenému“ Theofilovi, který pravděpodobně zaujímal popřední postavení. Zřejmě se jedná o skutečnou, nikoliv symbolickou osobu. K upevnění jeho víry mělo posloužit toto dílo Lukášovo. Avšak mimo Theofila je potřeba za adresáty považovat i křesťany z pohanství, tedy širší okruh čtenářů a v jistém smyslu i židokřesťany. O tom svědčí následující skutečnosti. Lukáš vynechává vše, co by křesťanům z pohanství bylo nesrozumitelné, co by pro ně znělo krutě a surově, vše, co by mohlo znít jako urážka nebo nepochopení, a snaží se uvést pouze takové momenty, které hovoří ve prospěch pohanů.

CÍL A TENDENCE

Protože Lukáš napsal své dílo především pro lidi, kteří pocházeli z pohanství, snažil se patřičně zdůraznit a zdůvodnit univerzální charakter spasitelného díla Kristova. Kromě této dogmatické tendence se Lukášovo evangelium vyznačuje i snahou o apologetiku. Snaží se objasnit otázku, proč Kristus se svou lidumilností a dobrotou se potkává s velkým nepřátelstvím ze strany Izraele, s nepřátelstvím, které zapříčinilo, že se Izrael dobrovolně zbavil „přibližující se“ spásy.

CHARAKTERISTIKA EVANGELIA

Lukášovo evangelium můžeme nazvat evangeliem milosrdenství Božího, které se vztahuje na všechny národy a je hlavním motivem celého evangelia. Je též evangeliem chudobných se sociální črtou. Evangelium rehabilituje ženy, které v tehdejší době nebyly uznávány za rovnoprávné mužům. V osobě Panny Marie a mnohých jiných žen, které sloužily Kristu, Lukáš vyzdvihuje význam a poslání ženy. Charakteristickým črtem pro toto evangelium je i zdůvodňování modlitby. Poukazuje na její význam, na časté modlitby Krista, uvádí jeho výroky o modlitbě atd. Nazývá se též evangeliem radosti, která vyzařuje z každé stránky a kapitoly.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura