KDO ZALOŽIL CÍRKEV?
Zakladatelem Církve je Ježíš Kristus. Z Bible můžeme vyčíst tento jeho zkrácený životopis. Narodil se v Betlému, jak už předpovídal prorok Micheáš (Mi 5, 2), jeho matka se jmenovala Maria a její snoubenec Josef byl jeho vychovatelem. V Betlému, nedlouho po jeho narození, se mu přišli poklonit pastýři a mudrci (králové) z Východu. Židovský král Herodes jej chtěl dát po návštěvě mudrců zavraždit. Josefovi se Ježíše podařilo zachránit útěkem do Egypta. Po Herodově smrti se Josef s Marií a Ježíšem vrátili do města Nazaretu. Přibližně ve třiceti letech Ježíš vystoupil na veřejnost. Nechal se pokřtít od Jana Křtitele v řece Jordánu. Od této doby až do své smrti hlásal zpočátku v Galilei a později v celém Judsku příchod božího království. Lidé přicházeli z daleka, aby si jej mohli vyslechnout. Přitom s sebou přinášeli i své nemocné, které Ježíš zázračným způsobem uzdravoval. Podstatou jeho učení bylo hlásání věčného života. Kdo věří v něj a zachovává přikázání, toho Bůh přijme za svého syna a dá mu věčný život (v nebi). Za největší přikázání Ježíš považoval přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Máme milovat – mít rádi, každého člověka, včetně svých nepřátel. Toto nemá spočívat pouze ve slovech, ale i ve skutcích. Kdo Ježíše neposlouchá a nevěří v něj, toho čeká zatracení (peklo). K opravdovému štěstí nevede sláva, úspěchy a bohatství tohoto světa, ale znovuzrození – dobrovolné osobní rozhodnutí se pro uznání Boha za svého Pána. Prvním viditelným prostředkem vedoucím ke znovuzrození je křest, kterým se člověk stává členem Kristem založené Církve. Tím se zároveň stává „čekatelem“ na věčný život (nebe).
Za pokračovatele a šiřitele svého díla – evangelia si Ježíš vybral dvanáct apoštolů, prostých rybářů, kteří nevynikali ani učeností, bohatstvím nebo mravním životem. Dal jim moc jménem Boha odpouštět hříchy a opakovat eucharistickou oběť – lámání chleba (sloužit mši). Za svého zástupce Ježíš určil do čela Církve apoštola Petra. Petr včetně apoštolů zpočátku předpokládal, že „boží království“ bude znamenat především světskou moc, osvobození od okupantů – Římanů. Chvíli apoštolům trvalo, než pochopili, že boží království neznamená světskou slávu a osvobození od Římanů, ale že podstata božího království spočívá ve vykoupení a přípravě na věčný život. Proto se také nechápavě dívali na to, jak byl Ježíš pronásledován, na jeho utrpení, ukřižování a už vůbec nevěřili tomu, že by mohl Ježíš vstát z mrtvých.
Své pronásledování si Ježíš zavinil i tím, že odhalil a správně pojmenoval pokrytectví farizeů. Ti se spojili i se svou „konkurencí“, se stranou saduceů a společně postavili Ježíše před soud pod záminkou, že štve proti Mojžíšovým zákonům (židovskému náboženství) a že se nazývá Synem božím. Z těchto důvodů jej odsoudili k trestu smrti. Protože byli Židé pod římskou nadvládou, rozsudek smrti mohl vynést pouze římský prokurátor. Na něj se Židé obrátili (na prokurátora Pontského Piláta) s tím, že Ježíš pobuřuje proti římské nadvládě. Pilát za vlády císaře Tiberia po delším váhání Židům vyhověl a dal jej ukřižovat na Golgotě, kopci za Jeruzalémem. Jeho mrtvé tělo bylo uloženo do hrobu. Židé nechali jeho hrob hlídat římskou stráží, protože si dobře pamatovali, že Ježíš prohlásil, že třetího dne vstane z mrtvých. Ježíš i přesto vstal z mrtvých, po svém zmrtvýchvstání se zjevil několika stům lidem v průběhu čtyřiceti dnů. Čtyřicátý den po svém zmrtvýchvstání vstoupil zpět do nebe (Sk 1, 9 – 11). Vlastní dějiny křesťanské Církve jako společenství začínají sesláním Ducha svatého na apoštoly padesátého dne po Velikonocích o svátku letnic (v rozmezí let 30 - 33). Po veřejné řeči Petra i ostatních apoštolů přistoupilo v tento den k církvi na 3000 lidí (Sk 2, 1 – 4).
Takto nějak popisuje život Ježíše a vznik Církve Bible, konkrétně Nový zákon. Někdo může namítnout, že tuto verzi o životě Ježíše napsali jeho stoupenci, je tedy možné, že Ježíš ani nebyl historickou osobou, ale spíše nějakou legendou, či mytologickou postavou. Nebyl by to žádný velký div, protože v antické době bylo uctíváno mnoho bohů a žádný z nich historickou osobou nebyl. Problém spočívá v tom, že Ježíše v oné době znalo a zažilo mnoho jeho současníků a nebylo by moc jednoduché si něco vymýšlet nebo upravovat, obzvláště když apoštolové byli „disidenty“ své doby a židovská elita je bedlivě sledovala, jako odpadlíky od oficiální víry. Tato elita by určitě nevynechala žádnou příležitost, aby se neohradila proti lžím, o které by se pisatelé Bible pokoušeli.
Pomineme-li křesťanské pisatele Bible, prameny o historičnosti osoby Ježíše Krista můžeme nalézt např. u židovského dějepisce židovsko – římské války Iosephusa Flavia, který zemřel kolem roku 100. Ten o Ježíši píše ve své knize Židovské starožitnosti (Antiquitates ludaicae) toto: „ V této době žil Ježíš, člověk moudrý, můžeme-li ho vskutku nazývat člověkem, konal totiž neuvěřitelné skutky a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu… A když ho Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních lidí mezi námi, ti, kteří ho od počátku milovali, se ho nevzdali. Zjevil se jim totiž znovu živý třetího dne, jak toto i tisíce dalších mocných věcí o něm předpovídali Boží proroci. A ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul.“ Neméně důležitým pramenem, který potvrzuje autenticitu Ježíše, je talmud. Talmud je kodex židovského zákona s komentářem, který vznikal již od sedmdesátých let prvního století. Okrajově se zmiňuje o Ježíši z Nazaretu. Byl prý nemanželským synem Marie, ženy z Nazareta, podvodníkem, který simuloval zázraky, díky tomu i sváděl lid, a proto byl ukřižován. Pisatel navíc zkomolil řecké slovo „parthenos – zrozený z panny“. Místo toho jej převedl do hebrejštiny jako „bar Thenos – syn Thénův“ a tvrdil, že Ježíš byl synem římského vojáka Théna. I když je tento výrok nepravdivý, z historického hlediska je poměrně cenný, protože talmudista nepochybuje o existenci Ježíše, ale pouze uvádí nepravdu.
Mezi další zdroje, které potvrzují historičnost Ježíše, se řadí literatura pohanských autorů. Jedná se především o římského historika Tacita, který ve svých Análech popisuje, jak císař Nero svedl zapálení Říma na křesťany a začal je pronásledovat. Tacitus píše: „Proto Nero, aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nejrafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval pro jejich nectnosti a které nazýval křesťany. Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tiberius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, však pouze proto, aby propukla nanovo…“ Křesťanský filozof Justin ve svém spisu Apologia odkazuje na tzv. Acta Pilati – Činy Pilátovy, která byla uložena ve státním římském archivu. Existuje i další množství starověké literatury, ale žádná nezpochybňuje historickou osobu Ježíše Krista. O to se neúspěšně pokusil až v 19. století David Strauss svou knihou Das Leben Jesu – Život Ježíše z r. 1835. V dnešní době pod tíhou historických faktů si nikdo netroufne tvrdit, že Ježíš není historická osoba. Křesťanskou Církev (s velkým C), tedy jako takovou, založil Ježíš Kristus. Pro věřící je člověkem a zároveň Bohem, pro ateisty a jinověrce (muslimy) je velkým filozofem, popřípadě prorokem.