ŽIVOTOPIS MOHAMEDA
O rodičích Mohameda a jeho mládí máme málo spolehlivých informací. Většinou se jedná o legendy vzniklé mnohem později. Datum narození Mohameda není přesně známo, pravděpodobně to nevěděl ani sám Mohamed. Někteří životopisci uvádějí, že se narodil ve sloním roce. Tak se totiž označoval rok, ve kterém etiopský místodržící Abraha vytáhl proti Mekce. Abraha měl s sebou válečného slona, kterého Arabové nikdy předtím neviděli. Toto jim tak utkvělo v paměti, že tímto rokem začali uvádět události před a po obléhání Mekky, i když se Abrama k Mekce ani nedostal, protože jeho vojsko zdecimovala nějaká epidemická nemoc (pravděpodobně neštovice). Toto tažení mohlo být nejpozději roku 562, kdy byl uzavřený mír mezi Byzancí (s níž byla Etiopie spojena) a novoperskou říší. Toto se však neshoduje se stářím Mohameda, kde se uvádí, že zemřel ve věku 63 let. Běžně se udává rok narození mezi léty 570-580. Mohamed se narodil v Mekce, v chudé rodině kurašajského rodu Banú Hášim. Jeho otec zemřel ještě před jeho narozením a matka z rodiny Banu Zuhra zemřela, když mu byly necelé dva (šest?) roky. Sirotka se ujal jeho děda Abdulmuttalib a po jeho smrti Mohameda přijal jeho strýc Abú Talib. Strýcova rodina nebyla zámožná, proto musel Mohamed od dětství pracovat. Když dospěl, začal pracovat u bohaté vdovy Chadídži, která vlastnila obchodní společnost. Získal si její přízeň, a i když byla o 15 let starší než on, oženil se s ní ve věku 25 let. S Chádidžou měl šest dětí, dva syny a čtyři dcery. Synové zemřeli v útlém věku a z dcer je nejznámější Fatima, kterou si vzal později za manželku Ali. Po dobu života Chadídži byl Mohamed monogamní. Toto je zhruba vše co se dá vyčíst o jeho prvních čtyřiceti letech života. Díky tomuto sňatku se zbavil hmotných starostí, a protože byl silně citově založený na rozdíl od střízlivých mekkánců, začal se věnovat náboženským úvahám. V tomto období byl i u mnohých usedlých Arabů velký zájem o víru. Současné primitivní náboženství jim nevyhovovalo, a proto přijímali křesťanskou nebo židovskou víru. Některé Araby nenaplňovala ani tato náboženství, ale věřili v jednoho boha, posmrtný život a v odměnu nebo trest na onom světě. Pravděpodobně na obchodních cestách se Mohamed seznámil s četnými obcemi židů a poznal i perské náboženství. Také se povrchně seznámil s křesťanstvím, zřejmě díky kázáním některých mnichů, především nestoriánského směru. O nepochopení principu křesťanství svědčí u Mohameda naprostá neznalost křesťanské liturgie a soustředění se především na posmrtný život a tresty, které hrozily nevěřícím. Mohamed tím pádem už částečně znal hlavní monoteistická náboženství a směry a uvědomoval si nedostatky kmenového polyteismu. Toto bylo násobeno i vlastní sociální zkušeností ze strastiplného dětství. Viděl propast mezi bohatými mekkánskými kupci a nižšími sociálními vrstvami, kterých bohatí využívali a stále více ochuzovali. V této souvislosti na něj silně zapůsobila myšlenka o posmrtných trestech a konečném soudu při konci světa. Toto vše bylo umocněno hojně rozšířeným názorem, že přijde pravý prorok, který bude hlásat čisté náboženství. Názory tohoto typu hlásali především káhinové – věštci. K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize.
Přibližně ve čtyřiceti letech měl Mohamed první zjevení. Tato zjevení se opakovala a on dospěl k názoru, že byl vybrán bohem – Alláhem, aby se stal zvěstovatelem nového božího slova, jeho vůle a aby se stal tím, kdo varuje před božím hněvem. Tato zjevení měl Mohamed ve zvláštním stavu, o kterém se někteří badatelé domnívají, že byl patologického původu. Toto je vysoce nepravděpodobné, protože měl halucinace zrakové i sluchové, při údajných zjeveních se potil, měnil barvu obličeje a chroptěl. Dnes již povahu těchto záchvatů nelze zjistit, ale je velice pravděpodobné, že užíval nějaké drogy, podobně jako káhinové, kteří je používali za účelem dosažení extatických stavů. Přirovnávání ke káhinům se ale Mohamed při diskusích se svými kritiky ostře bránil. U káhinů byl za zdroj informace považován džin. Mohamed ale znal židovské i křesťanské učení, věděl, že Bůh k nim promlouval ve zjeveních. Z těchto svých, pravděpodobně uměle vyvolaných halucinací, vyvozoval, že k němu hovoří bůh, popřípadě jeho nějaký prostředník. Poselství nejstarších zjevení jsou přednášena v krátkých větách, které většinou postrádají logické spojitosti. Objevují se zde řečnické otázky, přísahy při Zemi, Měsíci a Slunci. V těchto poselstvích, která jsou výhradně monoteistická, se objevují základní články víry křesťanství i židovství a především informace o posledních věcech člověka, posledním soudu, konci světa i zmrtvýchvstání. Dále vybízí, zřejmě pod vlivem svého dětství, k lásce k bližnímu a kárá utiskování chudých a sirotků, zasazuje se proti týrání otroků. O těchto poselstvích začal nejdříve hovořit se svými příbuznými. Z jeho nejbližšího okolí jeho prorockému poslání uvěřilo pouze několik málo lidí. Jednalo se o jeho manželku, syny Abú Taliba, kupce Abú Bakra a několik stoupenců mezi chudými. Takto vznikla malá skupina, jejíž členy Mohamed nazval muslimy – kteří se podřizují boží vůli. Své učení nazval islámem, což znamená podrobení se bohu. S tímto učením se obrátil v podobě kázání i k veřejnosti. Zde však neměl žádný úspěch. Kurajšovci měli na prvním místě starosti o blahobyt a neměli smysl pro náboženské novoty. Neměli ani strach z pekelných trestů, ani je nezajímaly odměny v ráji. Většina ho ignorovala, někteří se mu vysmívali a hleděli na něj jako na neškodného pomatence. Mekkánci nechápali, proč by si Bůh měl vyvolit za mluvčího tohoto ničím nevynikajícího člověka, žádali po něm zázraky a považovali jej maximálně za káhina. Postupně docházelo k napětí s Kurajšovci především z důvodu, že Mohamed kázal proti jejich bohům, a to ohrožovalo výnosné pouti, které se konaly v Mekce. Kurajšovci proto sáhli k represáliím, což vyvolalo odezvu u rodu Hášimovců, z kterých pocházel Mohamed. I když většina rodu neměla žádný vztah k jeho učení, v rámci rodové soudružnosti se postavili za Mohameda. Protože se represálie zvyšovaly, poslal Mohamed část svých stoupenců do Etiopie, kde měli najít příhodnější podmínky mezi křesťany, kteří se monoteismu nebránili. V období této tísně se Mohamed pokusil o kompromis s mekským pohanstvím tím, že pohanské bohy prohlásil za bytosti podřízené jedinému bohu. Za nějakou dobu toto ale odvolal, čímž si své postavení ještě ztížil. Kritická situace ale nastala, když Mohamedovi zemřela jeho manželka a strýc Abú Talib. Jeho majetek byl postupně vyčerpán a Mohamed se rozhodl, že Mekku opustí. Nejprve se pokusil nalézt azyl v městě Tá´if, na jih od Mekky, ale odtud byl vyhnán. V roce 620 navázal styk s obyvateli města Jathrib, tam byl úspěšný. Vyslal sem misionáře Mus´ab ibn ´Umaira, který mu připravil půdu a r. 622 se zde Mohamed usídlil. Díky této základně dochází k dovršení přeměny islámu z čistě náboženského i na politický. V těchto nových poměrech se mění i způsob komunikace s Alláhem. Už nemá tolik extatických záchvatů a i výroky, které pronášel při plném vědomí považoval za zjevení boží. Za této situace odvolává nebo mění znění některých předchozích zjevení. Dává si různá privilegia, např. může mít více žen (cca. 11), než kolik povolil ostatním. Jedním z důvodů, proč Mohamed přesídlil do Jathrib - Medíny, (Jathrib, později neslo název Madínat an-Nabí - Město prorokovo - Medína) byla snaha získat pro své učení i místní židy. Aby si židy získal, přijímá od nich různé postní a očistné předpisy. U židů narazil na odpor, neuměl mimo jiné vůbec číst Písmo (Bible SZ). Pohrdali jím kvůli komolení biblických zpráv, Mohamed neměl znalost dogmatiky, a proto každou disputaci s rabíny prohrál, pouze se odvolával na boha a prohlašoval židy za lháře, kteří zfalšovali původní učení. Původní Mohamedova láska k židům se změnila v nenávist a prohlašoval židy i křesťany za osly, kteří nosí knihy, aniž by jim rozuměli. Ka'bu v Mekce povýšil na nejposvátnější místo islámu a v učení navázal na biblického Abraháma, kterého prohlásil za zbožného muslima, čímž postavil své náboženství před židovství a křesťanství. Protože Mekka byla v držení židů a Kurajšovců, bylo nutné se chopit meče. Islám se stal z původní nauky o lásce k bližnímu bojovým náboženstvím. Z příkazu Mohameda – Proroka, se má vést boj s nevěřícími až do jejich obrácení na víru, nebo jejich úplného vyhlazení. Mohamed vytvořil islám - jednotící ideu společného náboženství se službou jednomu bohu a poslušností Prorokovi. Mohamed se v Medíně postupně ocitl bez finančních prostředků. Využil své teze o boji s nevěřícími a zahájil své válečné podniky typickým způsobem pro Araby. Začal přepadat kurajšovské karavany. To bylo v tehdejší době obvyklé, problém nastal v tom, že k přepadávání karavan docházelo i v období poutí během posvátného míru – radžabu. Toto jednání Mohamed ospravedlnil zvláštním zjevením. Díky těmto „vítězstvím“ si upevnil své postavení v Medíně a začal vystupovat proti jemu nepohodlným osobám, které bylo třeba v zájmu islámu odstranit. Zahájil tvrdé represe vůči medinským židům, především vůči nejslabšímu kmenu Banú Kajnuká. Mohamed je přepadl a sebral jim všechny nemovitosti a vyhnal je do Zájordání. Kurajšovci se snažili Mohameda porazit a poslali proti němu v r. 627 do Medíny deset tisíc mužů. Mohamed se ale ubránil díky vykopání příkopů. Na tento způsob boje nebyli Kurajšovci připraveni. Po krátkém obléhání odtáhli. Toho využil Mohamed a přepadl židovský kmen Banú Kurajza. Všechny muže nechal vyvraždit a ženy a děti prodal do otroctví. Dále postupně přepadal i ostatní beduínské kmeny a po dobrém, nebo po zlém je nutil k uznání nadvlády Mohameda. Za těchto okolností Kurajšovci, kteří byli především obchodníky, nechtěli vést boj proti Mohamedovi a uzavřeli s ním příměří na deset let včetně povolení vstupu do Mekky za účelem vykonání poutí. Když skončily boje s Mekkou, obrátil se Mohamed proti dalším židovským obcím. Tyto přepady mu vynesly velkou kořist, kterou dělil. Kořist snesl na jednu hromadu, jednu pětinu si nechal, zbytek prodal v dražbě a peníze rozdělil mezi účastníky přepadu. Část obyvatelstva ponechal naživu a ti museli platit roční pronájem z půdy a majetku. Roku 629 se Prorok rozhodl dobít rodné město Mekku. Kurajšovci však nechtěli bojovat a slíbili, že když je ušetří, vydají město bez boje. V roce 630 vstoupil do Mekky. Nechal odstranit všechny pohanské bohy a Kurajšovci byli nuceni přijmout islám. Získáním Mekky se Mohamed stal nejvlivnější osobou v Arábii. Po získání Mekky začal vést další místní války proti odbojným kmenům, které donutil k poslušnosti, placení daní a přijetí islámu. Tažení na byzantskou říši už nechtěl vést sám, ale pověřil Zajdova syna Usáma. Během těchto válečných příprav se nakazil pravděpodobně žlutou zimnicí a 8. 6. 632 zemřel.