BOHOVÉ
Keltové neměli tak propracovaný systém božstev jako Řekové nebo Římané. Základem původního náboženství byl kult bohyně matky, později známé jako bohyně Danu. Dále to byl kult přírodních sil a kult hrdinů. Bohyně Danu vládla přírodě, ostatní bohové ovládali společnost lidí. Někteří bohové jsou těžce zařaditelní. Bohy nacházíme v podstatě všude, protože i většina věcí má svého boha. Můžeme zde nalézt bohy hor, pramenů a řek, obydlí, popřípadě i klasické bohy války, moře a další. Navíc, podle představ Keltů, jsou bohové většinou abstraktní, vystupují jako neosobní duchové nebo příšery. Z tohoto důvodu se pravděpodobně ani nezachovalo jejich zobrazení. Keltové na rozdíl od Římanů, kteří žili většinou ve městech, obývali převážně venkov a žili bezprostředně s přírodou. Vyznávali náboženství „země“, uctívali prameny, hory, zvířata a stromy. Nejposvátnějším stromem byl dub porostlý jmelím, který čerpá svoji sílu z nebes. Vyšší formy náboženství se objevily až několik století před naším letopočtem. Zde nastává problém ve správné orientaci mezi bohy, protože v galořímských nápisech je např. Mars zmiňován více než 50 keltskými jmény, a podobně to je u ostatních bohů. V současné době známe přibližně kolem tří set jmen bohů a několik stovek jejich různých názvů a mutací. Díky zprávě antického básníka Lucanuse z Cordoby (39-65 po Kr.) jsme schopni sestavit nejvyšší původní keltskou božskou triádu, a to Teutas(e), Tranis(e) a Esus(a).
Teutates
Je odvozen od slova teuta, což znamená bůh obce nebo státu. Jeho atributem byly beraní rohy. Někdy se mu dával přídomek „Loucetius“, což označovalo boha nebe a světla. Za tímto válečným bohem se skrývá starokeltský bůh nebe. Caesar jej ztotožňuje s římským bohem Marsem.
Tranis (Taranis)
Odpovídá římskému Jupiterovi. Taranis se odvozuje od galského slova „taran“ – hrom. Jeho atributem bylo kolo, symbolizující rok. Byl nazýván pánem nebes, vládcem vesmíru, pánem roku a bitev. V Chesteru v Anglii byl nalezen nápis z roku 154 po Kr., který zní: I(ovi) O(ptimo) M(aximo) Tanaro.
Esus
Odpovídá římskému Merkurovi a byl uctíván jako ochránce obchodu. Jeho název se pravděpodobně odvozuje od gotského „hais“ – zářící (Zeus). S Esusem často splývá keltský bůh Cernunnos – božský jelen, který byl bohem života, plodnosti a pánem zvířat.
Mezi další nejznámější božstva patří Ogmios, který byl ztotožňován s římským Herkulem, bohyně války Mórrígan, Danu – Matka Země, Epona – bohyně koní a oslů. Dále existovaly bohyně, které příslušely k určitému místu, jehož byly ochranitelkami. Např. Genava pro město Ženevu, Vienna pro francouzské město Vienne. Také byly uctívány posvátné zvířecí bytosti např. kanec, kůň, býk, kohout, jelen, labuť a další. Některé byly např. průvodci do podsvětí, jiné zastupovaly samotné božstvo. Posvátné byly i rostliny, např. dub, habr, jmelí.
Rekonstruovat původní keltský pantheon a základní mýty je dnes téměř nemožné, přestože existuje řada studií a knih, které hledají stále nové hypotézy. Situace je ztížena i tím, že na své pouti Evropou se Keltové setkali s různými civilizacemi, jejich kulturami, náboženstvím a bohy. Je předpoklad, že si osvojili nebo zčásti převzali jejich božstva včetně kultů a mýtů.