FARAON
je titul používaný pro vládce starého Egypta. Slovo farao pochází z egyptských slov per aa – „velký dům“, tedy „královský palác“, a písaři jej postupně zjednodušili (zápis byl moc složitý) na slovo farao. Výjimečnost faraona spočívala v tom, že byl vládcem a zároveň potomkem bohů. Panovník byl chápán jako bytost dvojí podstaty – božské i lidské. Byl zároveň panovníkem a reprezentantem božského principu v lidském světě. Egyptský panovník odvozuje své postavení především od dvou bohů. Je pozemským vtělením boha Hora, resp. jeho ka, a je také (cca. od 5. dynastie) synem boha Rea (v Nové říši Amona nebo Amon-Rea). Královo „synovství“ nemusí být nutně chápáno jako nižší stupeň božství, tzn. podřízení Reovi, jak je často vysvětlováno, neboť syn mohl být chápán jako projev otce skrze ka, v tomto případě skrze královské ka. Jako syn boha mohl pobývat i ve společnosti bohů. Ka jako takové, je zatím ne zcela pochopený výraz pro jednu z tzv. duší člověka nebo boha. Ka bylo považováno za dvojníka člověka, který vznikal zároveň s jeho narozením. Ka bylo nesmrtelné, přijímalo pohřební oběti, žilo v záhrobí a zajišťovalo další život mrtvého. Bozi mohli mít i více ka.
Faraon ve své osobě spojoval veškerou moc a veškeré vlastnictví. Udržoval tzv. maat – řád, harmonii. Jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. Maat reprezentuje vše, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Jedná se mimo i jiné o zachovávání společenských pravidel a mravnosti. V důsledku toho se snažil i každý Egypťan respektovat, podporovat a udržovat tento řád. Maat byl také hlavním předpokladem pro možnost nového života na onom světě. Dění světa vlastně spočívalo na koloběhu maat. Muselo se tedy jednat v souladu s řádem mezi bohy a lidmi. Maat vytvářel harmonii založenou na jejich vzájemné prospěšnosti. Řád maat byl v egyptském panteonu personifikován bohyní Maat zobrazovanou v podobě ženy nesoucí na hlavě pštrosí pero. Kdyby byl tento řád narušen, hrozilo by zhroucení maat, a tím by došlo i k zániku světa a vítězství chaosu. Faraon byl zodpovědný za chod státu, jeho obranu a musel vládnout, aby byla zajištěna prosperita země. Tu zachovával jednak fyzicky, např. rozdělování potravy, tak i rituálně. Coby jediný člověk – bůh byl prostředníkem mezi lidmi a bohy. Byl tak jediným pravým knězem a vykonavatelem obřadů. Teoreticky měl vykonávat veškeré kultické činnosti sám. Ve skutečnosti byl zastupován kněžími, kterým delegoval některé pravomoci. Kněze mohl podle libosti odvolávat, nebo naopak ustanovovat do funkcí. Zobrazení faraona v chrámech při vykonávání bohoslužeb je vždy vyjádřeno jako ideální stav, kdy faraon obětuje a kněží pouze pomáhají.
Za zmínku stojí, že za vlády faraónů 18. dynastie, kdy dosáhl Egypt svého historicky největšího rozsahu a moci se faraon Amenhotep IV., známý spíše jako Achnaton, snažil zavést náboženské a společenské reformy. Ty však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit monoteistické náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z Vesetu přesunuto do nově vybudovaného Achetatonu, odkud faraon udržoval diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, v němž ústřední postavení zaujímal opět kult boha Amona.