PARSISMUS

Peršané (Íránci), kteří obývali íránskou náhorní planinu, byli po stránce jazykové i náboženské velmi blízcí Indům. Íránci patří k indoevropské – árijské rasové a jazykové skupině. Vytvořili už ve starověku velmi vyspělou civilizaci, která sahala od Egypta až do střední Asie, za řeku Indus. Podle Peršanů – Parsů bývá toto staroperské náboženství nazýváno parsismus. U Indů i Peršanů stojí v čele hierarchie dvojice bohů. V Indii to je dle Véd Varuna-Mitra, v perské Avestě dvojice Ahura Mazda a Mithra. Náboženství Peršanů se liší od Indů, libujících si v panteistickýchspekulacích, především dualistickým světovým názorem. Informace o původním parsismu poskytuje především Hérodotos a nápisy ve staroperštině; byly vytesány do skal klínovým písmem a rozluštili je Angličan sir Rawlinson Creswicke HenryRawlinson Creswicke Henry a Němec Grotefend.

Achaimenovci zakládají perskou říši cca. v 7. stol. př. Kr.. Mezi nejznámější vládce patří Kýros I., Kambýsés II., Dareios I. a Xerxés. Například v nápisech z vlády Dareia I. je hlavní bůh, kterého uctívá, nazývaný Ahura-Mazda neboli Ormuzd. Ahura-Mazda byl bohem nebeské klenby a patřil mezi nejvýznamnější bohy, byl uctíván před oltáři s planoucím ohněm, do kterého se házely voňavky. Mezi další oblíbené bohy patřili Mithra, bůh slunce a spravedlnosti, Anáhita, bohyně vod, plodnosti a válečných vítězství. Podobně, jako v Indii se zde nachází celý panteon božstev řek, hor a dalších.

Náboženské úkony byly velmi jednoduché a spočívaly pouze v oběťi. Ty měli na starost hadači, zvaní karapové. K poctě božstev přinášeli krvavé zvířecí oběti. Při obětech byl používán opojný halucinogenní nápoj haoma, podobně jako v Indii, kde byl nazýván sóma. Parsismus jako takový byl polyteistické náboženství.


ZOROASTRISMUS - MAZDISMUS

Původní parsismus reformoval íránský prorok Zarathuštra, řecky nazývaný Zoroaster (česky Bohatý na velbloudy). Nemáme přesné informace o jeho životě, tradičně bývá jeho život datován do let cca. 628-551 př. Kr.. Vychází se z perských textů, které tvrdí, že Zoroaster zemřel 258 let před lupičskou výpravou „prokletého Iskandra“ (Alexandra Velikého). Někteří íránisté uvádějí, že žil již v době kolem roku 1000 př. Kr.. Podle legendy se prý Zarathuštra už časně oddal náboženskému rozjímání. Boží zjevení přijal ve věku 30 - 40 let od Ahura Mazdy, před jehož trůn ho zanesl anděl. Po svém osvícení putoval asi dvanáct let Íránem a marně se snažil získat pro své nové učení stoupence. V té době ho pokoušeli ďáblové. Měl ještě další boží vidění, která ho posilovala v jeho působení. Nakonec se mu podařilo obrátit knížete Vištáspu, který mu poskytl útočiště. Na jeho dvoře získal Zarathuštra vliv, protože obrátil celý knížecí dvůr. Ve sporu se sousedním královstvím Zarathuštra padl v boji; jiná verze uvádí, že byl zavražděn. Zoroasterova náboženská reforma byla zásadní, odmítal krvavé oběti, díky nímž se rolníci ochuzovali o množství skotu. Odsuzoval požívání nápoje haoma a prosazoval změny v kultu božstev. Původní polyteistické náboženství přetváří v dualistické a zdůrazňuje hodnoty mravního života. Nejdůležitějším pramenem pro pochopení zoroastrismu je tzv. Avesta. Pod názvem Avesta se rozumí sbírka posvátných spisů zorosastrického náboženství, de facto to, co se z nich zachovalo. Avesta byla napsána ve dvou nářečích staré perštiny, utvářela se v dlouhém časovém období. V ústním podání vznikala v 7 - 6 stol. př. Kr. Písemná podoba byla zničena za dobyvatelského tažení Alexandra Velikého do Persie. V konečné podobě byla sepsána v 3 - 7 století. Je rozdělena na několik oddílů.

  • Jasna – kniha obětí. Je nejstarší a obsahuje liturgii hlavních náboženských obřadů.
  • Visprat – Všichni učitelé, obsahuje dodatky k Jasně, je to nauka o vzývání všech bohů.
  • Jašty – Písně chvály, obsahuje hymny k oslavě nižších božstev mazdického panteonu.
  • Vídévdát – náboženský a částečně občanský zákoník. Obsahuje předpisy o očišťování, trestání hříchů, zákon proti zlým duchům a další.
  • Chorda Avesta – Malá Avesta, je svým způsobem občanský zákoník pro laiky, obsahuje modlitby a hymny pro denní potřebu.

Přibližně v 9. století vzniká mladší soubor náboženských spisů např. Bundahišn, který vypráví o stvoření světa, božských bytostí a lidí. Spis Dénkart obsahuje legendární životopis Zarathuštry, perské nauky a poučení o náboženství. Další spis Arsai-i-Viraf pomocí vypravěče popisuje nebe a peklo.

Nauka

Zarathuštra hlásal úctu k bohu zvanému Ahura Mazda – Moudrý Pán, chápal jej monoteisticky. Ahura Mazda byl otcem dvou synů – dvojčat. Jmenovali se Spenta Mainju – Dobrý duch a Angra Mainju – Zlý duch. Spenta Mainju byl považován za boha pravdy a dobra, Angra Mainju za boha lži a zla. K těmto dvěma nižším bohům se připojovala další nižší božstva:

  • Ameša Spenta – Nesmrtelní svatí, božstva – duchovní síly, která mají na starosti ochranu nad různými oblastmi hmotného světa a které člověku pomáhají v boji se zlem. Vlastnosti Ameša spenta lze považovat za atributy Ahura Mazdy.
  • Yazatas – Ctihodní, duchové nižšího řádu, novopersky Ized
  • Fravashi – Strážní duchové. Jsou připoutáni k určitým bytostem, existují už před jejich zrozením. Po smrti se člověk spojením s Fravashim stává nesmrtelným. Každé božstvo i člověk má svého Fravashi.
  • Daévové – Zlí duchové, pomocníci Angra Mainja. Zpravidla to jsou dřívější bohové, jejichž kult Zarathuštra odmítal.

Zarathuštrova reforma a nauka tedy spočívá v tom, že vyhlásil starého protoíránského boha Ahura-mazdá, který ve starém náboženství zastával funkci moudrého, spravedlivého vládce života, za jediné, nejvyšší božstvo, Ahura Mazdu. Zarathuštra tvrdil, že se mu zjevil jako dobrý, spravedlivý bůh, odměňující dobro a trestající zlo. Ahura Mazda je zároveň nejvyšší pravdou, je nesmrtelný a nedělitelný. Ahura Mazda jako nejvyšší dobro, spravedlivý a moudrý Bůh, nemohl být původcem zla. Proto podle Zarathuštrových představ stvořil Ahura Mazda na počátku dvě bytosti, dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju, které byly plodem jeho mysli. Spenta Mainju se rozhodl konat dobro, stal se Ahura Mazdovým duchem, zatímco Angra Mainju se vyvinul v představitele a původce zla. Ne proto, že by jeho povaha byla zlá, ale proto, že si sám zvolil takovou cestu. Spenta Mainju a Angra Mainju jsou dvě síly, které spolu neustále zápasí. Je však nutné je chápat v jejich celistvosti, nemohou existovat odděleně. Představují světlo a tmu, den a noc. Tento dualismus způsobuje, že se na světě stále objevují nové pozitivní i negativní síly, které stojí buď na straně Spenta Mainju, anebo Angra Mainju a navzájem spolu bojují. Dobří duchové jsou souborně nazýváni améša spentové (svatí nesmrtelní) a zosobňují Ahura Mazdovy vlastnosti. Symbol boje dobra se zlem, světla s tmou, zaujímá v zarathuštrismu kult ohně. Od doby Achajmenovců pěstovali kult svatého ohně v ohňových chrámech. Zvláštní význam měla i obrana proti zlým duchům, takže existovalo mnoho ritů na ochranu ohně, země a vody před znečištěním démony. Protože kult nesměli vykonávat laici, měli kněží ve státě zvláštní moc. Perští kněží se jmenovali athravanani, představený chrámu se nazýval iastura, nejvyšší kněz se jmenoval zoatar. Lidé nazývali kněze též mágy. Mágové museli umět ovládat nadpřirozené síly. Mágové byli původně médský kmen a tvořili kněžskou třídu.

Zarathuštrismus se silně vyznačuje rolnickou kulturou, z níž vzešel. Užitečná zvířata, jako dobytek, ovce nebo psi, jsou stvoření Ahura Mazdy; ale taková, která člověka ohrožují, jako hadi a šelmy, se přidělují Angra Mainjuovi. Člověk se svými činy musí rozhodnout mezi cestou Ahura Mazdy, dobra, nebo Angry Mainjua, zla a dojde podle toho kterého způsobu života buď do ráje, nebo spadne do pekla. Ti, u nichž jsou činy v rovnováze, zůstanou v mezistavu. Pobyt v těchto stavech je jen přechodný, protože duše a tělo se na konci světa opět spojí a pak se rozhoduje jejich konečný osud. Zvláštností zarathuštrismu je kult mrtvých. Protože mrtvoly jsou nečisté a země a oheň se jimi nesmí znečistit, vystavovali se mrtví přírodě tak dlouho, až z nich zůstaly jen kosti, které se mohly pohřbít.

Důležitým momentem je v zoroastrismu právě možnost, dokonce nutnost, svobodné volby. Člověku se tak dostává morální zodpovědnosti za jeho činy. Vyznavači zoroastrismu proto mají neustále bojovat se zlem a usilovně hledat dobro. Zvláštní důraz je kladen na úctu k pravdě a na morální a rituální čistotu. Je odsuzováno cizoložství a smilstvo, je vyzdvihována spravedlnost, pracovitost a soucit s chudými a trpícími. S etikou mazdismu také úzce souvisejí jeho eschatologické představy. Zoroasteristé věří v posmrtnou odplatu za pozemský život; dobré skutky budou odměněny, zlé potrestány a nespravedlnosti tohoto světa budou napraveny na onom světě. Tedy věří v posmrtný život, že duše člověka přichází po smrti před soud a může se dostat, jak je výše uvedeno, do nebe. Je-li miska vah dobra a zla vyvážená, do „očistce“, kde duše netrpí horkem, ani zimou. I když se duše do pekla dostane, peklo není věčné, ale po všeobecném vzkříšení budou ti lepší úplně očištěni a viníci zahubeni.

Po dobytí Persie Araby a následné islamizaci Íránu byl zorosatrismus tvrdě pronásledován. I přesto se zde udržel, ale v 10. století, po neúspěšných pokusech o vzpouru proti muslimům, se velká část zoroastrovců odstěhovala do Indie. Zde se jejich potomci zvaní Pársové udrželi dodnes, obzvláště v Bombaji a jejím okolí. V dnešní době zoroastrismus představuje malé náboženské společenství, které má cca. 200 000 vyznavačů. Polovina žije v Indii, část v Pákistánu a zbytek v USA.


MITHRAISMUS

byl náboženský směr, jehož ústřední postavou byl bůh Mithra. Rozšířil se v prvních čtyřech stoletích především mezi vojáky a kupci na území římské říše. V perské říši zpočátku nebyl tolik oblíbený, byl zatlačen do pozadí, díky zoroastrismu, který Mithrovi určil nižší úlohu jakožto pomocníka a průvodce Ahura Mazdy. V pozdějším období Mithra nabývá na důležitosti, díky válečnickému rázu, je nazýván tím, který „zahajuje bitvu …, rozbíjí uspořádané šiky…“. Mithrův mysteriózní kult se začal rozvíjet v prostředí ozbrojeného odporu proti římskému řádu.

O zrození tohoto boha světla a ochránce lidí se vynořilo množství legend. Dnem jeho zrození je 25. prosinec. Mithras se zrodil ze skály v jeskyni jako jiskra z kamene. Legendy líčí jeho vítězný zápas s prvým zvířetem Ormazdovým, býkem. Mithra ho zabíjí, aby z jeho krve povstaly užitečné rostliny a zvířata. Bývá zobrazován jako mladík s „frygickou“ čapkou na hlavě, jak zabíjí býka. Mithras byl prezentován jako bůh slunce a bojovník.

Mithridatés VI. Eupatór (persky „daný Mithrou“) cca. 132-63 př. Kr., pontský král, chtěl vytvořit velkoříši maloasijskou. Neváhal napadnout Římany, byl jedním z jejich největších nepřátel. Na dobytých územích vyvražďoval Římany, celkem přes osmdesát tisíc. Římané nakonec Eupatóra porazili. Pompeius, který ho porazil, přivedl na území římské říše desetitisíce zajatců, kteří si kult Mithry přinesli s sebou. I někteří římští vojáci, kteří se podíleli na tažení proti Mithridatesovi přijali toto náboženství za své.

Hlavním cílem mithraismu byla spása lidské duše, které lze dosáhnout zasvěcením do mysterií. Plněním různých nařízení a příkazů bylo možno postupně dosáhnout sedmi stupňů zasvěcení. Postupně za sebou následovali Corax – Havran, Nymphus – Ženich, Miles – Voják, Leo – Lev, Perses – Peršan, Heliodromus – Sluneční běžec a Pater – otec. Každá z těchto hodností byla pod ochranou určité planety. Merkur dohlížel na Havrany, Venuše na ženichy, Mars na Vojáky, Jupiter na Lvy, Měsíc na Peršany, Slunce na Sluneční běžce a Saturn na Otce. Zasvěcenci si na sebe brali oděvy a masky, které odpovídaly jejich hodnostem. Členové kněžské skupiny nebyli kněžími na plný úvazek a mimo náboženskou službu vykonávali civilní povolání. Ženy se bohoslužeb nesměly zúčastňovat. Účastníci Mithrových mystérií se scházeli v podzemních chrámech, které byly zdobeny výjevy z Mithrova života. Nejdůležitějším obřadem Mithrova kultu bylo tzv. taurobolium, při kterém byl zabíjen býk nad jámou, s podlahou s otvory. Vyznavači kultu věřili, že stékající krví obětovaného býka jsou očištěni od svých vin. Hostina na kůži obětovaného býka bylo vyústěním obětování. Počet zúčastněných býval vyjímečně větší než 50-60 věřících. Jednalo se tedy o náboženství malých skupinek, jejiž členové se důvěrně znali. Za Konstantina Velikého nastává úpadek Mithraismu a koncem 4. století mizí téměř beze stopy.


MANICHEISMUS

Je to náboženské učení, které bylo založeno babylonským prorokem Máním ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a buddhismem. Čerpalo i z chaldejsko-babylonských mýtů, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství; sám Mání pak sám sebe pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Elchasaie a dalších).

Mání se narodil pravděpodobně 14. dubna 216 v Babylónii asi v dvouměstí Seleukia-Ktésifón. Jeho otec se jmenoval Fataq, matka Marjam (Marie) měla pocházet z rodu příbuzného Arsakovcům - královské dynastii. Je ale možné, že tímto způsobem je pouze proklamován „královský“ původ Máního. Mání se cítil povolán k formulování vlastní gnostické náboženské nauky dvěma viděními kolem r. 229, resp. 240. Vystupoval s nárokem, že v jeho osobě se naplňuje buddhismus, zarathuštrismus a křesťanství. Vyrostl v Babylónii, odešel do Indie a učil po svém návratu v jižním Íránu, resp. v Babylónii. Mání zemřel násilnou smrtí 26. února 227 na popud zoroastrovských kněží. Byl mučen a neschopen pohybu. Zemřel po dlouhotrvající agónii vysílením asi 26. února 277. Jeho mrtvé tělo bylo dle některých pramenů rozseknuto na dva kusy a ukřižováno na bráně Gondéšápuru.

Nauka

Základními texty manicheismu jsou Máního spisy Velké evangelium, Kniha tajemství, Kniha o obrech a Poklad života. Tyto knihy byly sepsané v syrštině a Šáhpuhrakán sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání – završit nedokončené dílo Buddhy, Zoroastera a Krista. Většina textů byla nalezena při vykopávkách v Fajjůmu. Základem manicheistického učení je dualismus dobra (světla) a zla (tmy). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla od jejich hmotné závislosti, a to jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky. Podstata hříchu je vnímána opět jinak, částečně s ohledem na křesťansko-gnostickou tradici. V člověku je znovu rozehrán odvěký souboj dobra a zla - je novým bitevním polem. A proto v člověku kromě duše (jak je obvykle chápána) nacházíme i „anti-duši“, duchovní temnotu, která řídí hmotu, která sama je „anti-Bůh“. Špatnost tedy vzniká, pokud je duše pohlcena „anti-duší“. Ale duše může být vzbuzena slovy zjevení, které přináší Ježíš a jeho apoštol Mání, Paraklét. Ale ani tehdy není spása zaručena. I duše nejdokonalejšího vyvoleného může znovu upadnout v otupělost hmoty. Tento pád - skutečný hřích může ovšem nastat až po „probuzení“, když se duše vědomě odvrací od dobra ke zlu, z vlastní vůle. Hřích může být odpuštěn, protože duše je stále pod vlivem těla. Zpověď měla v manicheismu důležitou úlohu. Duše je trestána nikoliv za zhřešení, ale za to, že svého činu nelitovala. Dalo by se říci, že neodpustitelným hříchem je vědění spojené se zatvrzelým lpěním na hmotě a zlu.

Mání byl posledním z celé řady poslů přicházejících od boha, ale již před ním byli Zarathuštra, Buddha a především Ježíš. Ten zaujímá v manicheismu velmi důležitou roli. Je titulován jako Syn Boha, Slovo, Pán, Spasitel, Ochránce a další. Kristus je zde duchovním Spasitelem. Utrpení na kříži, které mu chtěl přichystat Satan – Pán temnot, se Krista nedotklo, protože Kristovo tělo bylo pouze zdáním. Tak křesťanská tradice Ježíše jako Syna Božího prožívajícího lidský úděl, je změněna. Kristus pokračuje ve své misi a pokračovat bude až do konce zápasu dvou principů. Řetěz zjevení ukončuje až Mání, který se sám označuje za apoštola Ježíše Krista. Jeho příchod je i Kristem ohlášen - v Máním sídlí Duch svatý, Přímluvce. Mání na rozdíl od Krista, který byl dokonalým příkladem lidstvu a byl světelné, a tudíž odhmotnělé podstaty, je Mání skutečně člověkem, ve svém osudu zajatce hmoty je blízký nám všem, reprezentuje skutečné lidství. Až nastane den posledního soudu, bude Ježíš sedět na soudném stolci a Mání bude asistovat jako Advokát věrných duší stojících po Kristově pravici. Těm se potom znovu otevře říše světla.

Manicheimus dělí své vyznavače do dvou tříd: na Vyvolené a Naslouchající. Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Vyvolení odmítali požívání alkoholu, masa, tělesnou práci, hromadění majetku a plození dětí. Naslouchající naproti tomu představovali manichejské laiky. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání: Vzdát se modloslužebnictví, Nelhat, Nebýt lakomý, Nezabíjet, Nepáchat cizoložství, Nekrást, Neobracet se na vědu s dotazy o příčinách, Odmítat kouzla, Nebrat na sebe dvojí závazek, Vyhýbat se nedbalosti a nedostatku péče při konání povinností. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili, na což se nahlíželo jako na almužnu. Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev, v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manicheistických hodnostářů to dále bylo 12 mistrů, 72 biskupů a 360 velekněz a kněží. Tito hodnostáři pocházeli z řad Vyvolených.

Manicheismus se vzápětí po smrti Máního stal v Persii pronásledovaným, ovšem ani za hranicemi Persie to neměl jednoduché: byl pronásledován v Římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně. V roce 762 se k manicheismu přiklonil chán Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. Manicheismus byl kromě toho rozšířen v Evropě (zanikl v 7. století), severní Africe, přes Blízký východ (10. století) až po střední Asii (14. století) a Čínu, kde se udržel nejdéle; v Číně přežívaly komunity manichejců až do 17. století.


SHRNUTÍ

PARSISMUS

U všech polyteistických náboženství je zásadní problém v nepřítomnosti osobního milujícího Boha. Nemůžeme se ztotožnit s tímto náboženstvím s množstvím bohů, kteří mají lidské vlastnosti, vzájemně se milují i nenávidí. Člověk se stává „přidruženou výrobou“, má pouze strach z toho, aby neporušil nařízení. Chybí svoboda v jednání, člověk je pouze nástroj, vykonavatel vůle bohů, které nerozumí.

ZOROASTRISMUS – MAZDISMUS

Je jedním z nejstarších náboženství, které má poměrně přesně definovanou nauku, prohlašuje se za náboženství zjevené. Člověk se nachází v neustálém boji mezi dobrem a zlem. Zoroastristé věří v posmrtnou odplatu za pozemský život, dobro je odměněno nebem, zlo peklem. Věří i ve vzkříšení. Na první pohled se jeví jako konkurence judaismu. Někteří povrchní badatelé tvrdí, judaismus čerpal z mazdismu. Stojí za to tato náboženství porovnat. Při bližším pohledu zjišťujeme zásadní rozdíly. Mazdismus má množství bohů, Judaismus jednoho. V mazdismu se uctívají různí bohové, v judaismu je idea jediného všemohoucího Boha, je zákaz uctívat jakékoliv jiné bohy. V zozroastrismu neexistuje prvotní hřích, ráj, ani přesný kodex či souhrn přikázání, jak mají věřící žít. Nauku mazdismu lze vysvětlit přirozeným způsobem, Zoroaster hledal odpovědi na otázky tak, aby mohl naplnit přirozené náboženské tužby svých věřících. Mazdeismus staví pouze na spravedlnosti, nikoliv na lásce. Ani tuto nauku nemůžeme přijmout za svoji.

MITHRAISMUS

Mithra byl původně nižší bůh, který díky politickým machinacím byl vyvýšen. Hlavním cílem byla spása duše, které lze dosáhnout pouze zasvěcením. Když pomineme vše ostatní, ženy měly zákaz se zúčastnit bohoslužeb. Jak potom mohla být spasena jejich duše, popřípadě duše dětí? Samozřejmě ani tato nauka nesplňuje ani ty nejzákladnější kriteria, abychom ji mohli přijmout.

MANICHEISMUS

I když měl Mani potřebu sjednotit v té době hlavní náboženství, nic to nevypovídá o objektivní pravdě. Je zde stálý souboj světla a tmy, žádný osobní Bůh. Už při povrchním pohledu vidíme, že v tomto náboženství slepeném z různých nauk „tak aby se to hodilo většině“ není cesty vpřed. Proto ani toto náboženství není schopno naplnit lidskou touhu po Bohu a musíme jej odmítnout.

 

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Manicheismus [on-line], [Citováno 8. 7. 2011]. Dostupné na: http://skylined.org/adamm/old/mani.htm#puvod

Manicheismus [on-line], [Citováno 8. 7. 2011]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/manicheismus/

Stará perština [on-line], Poslední aktualizace 11. 6. 2011. [Citováno 8. 7. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Staroperština

Zarathuštra [on-line], [Citováno 8. 7. 2011]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/zarathustra/

Zoroastrismus [on-line], Poslední aktualizace 23. 4. 2011. [Citováno 8. 7. 2011]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Zoroastrismus

Ostatní dokumenty

KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita, Ústřední církevní nakladatelství v Praze, 1984

PODLEŠÁK, Jan. Dějiny náboženství (Živé náboženské systémy). České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Katedra společenských věd, 1997

TURCAN, Robert. Mithra a Mithraismus. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, ISBN 80-7021-708-1, 2004