Árijci přišli do Indie pravděpodobně ze staré Baktirie. S sebou si přinesli původní náboženství. Uctívali jednoho boha, kterého nazývali Dyaus (ze sanskrtského div-zářiti). Později byl nazýván Dyaus Pitar – Otec nebe. Časem ustoupil do pozadí a nahradil ho král bohů Varun. Největší invaze Árijců nastala mezi roky 1500 – 1200 př. n. l. V té době už v Indii existovala rozvinutá kultura s centry ve městech Mohendžodaro a Harappa. Tuto kulturu vytvořili původní obyvatelé tmavé pleti – drávidové. I když ovládnutí Drávidů trvalo ještě další století, smíšením s Árijci světlé pleti vznikal nový národ který se jmenoval Hinda – Hindové. Tento národ měl množství náboženství a sekt, která se postupně vyvíjela ze staroindické mytologie. Hinduismus jako takový je spíše evropský pojem, protože se jedná o propletenec různých náboženství, která se vzájemně doplňují, nebo naopak popírají. Dějiny náboženství v Indii se dělí na tři hlavní periody a to védské náboženství, bráhmanské náboženství a hinduismus.
VÉDSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Název náboženství se odvozuje od nejstarších posvátných knih Véd – Posvátná vědění. Původní ústní védské tradice byly sepsány v období 1500 -300 př. Kr. sanskrtem, který se vyvinul z řeči starých Árijců a konečnou podobu získal zhruba kolem roku 500 př. Kr. Skládá se ze čtyř sbírek, které byly uspořádány kolem let 1000 – 600 př. Kr.:
- 1. Rgvéd Je nejstarší a obsahuje hymny a chvalozpěvy na bohy.
- 2. Sámavéds Je knihou kněžských písní a recitací k obětním obřadům. Částečně se skládá z veršů Rigvedy.
- 3. Jadžurvéd Je v podstatě popis obětního rituálu, obsahuje obětní formule a předpisy
- 4. Atharvavéd Obsahuje veršovné magické průpovídky. Týkají se léčení nemocných, odvrácení živelných pohrom atd.
Charakteristickým rysem védského náboženství není polyteismus, ale henoteismus. A to přesto, že Védy uvádějí 33 božstev, které se dělí po 11 bozích na bohy nebe, vzduchu a země. Důvodem je, že pouze jeden z bohů je uctívám jako nejvyšší. Různí bohové a bohyně ve védském náboženství jsou pouze představitelé moci jednoho nejvyššího Boha ve viditelném světě. K bohům nebe patří Varuna, král všehomíra. Dalším bohem je Súrja – bůh slunce. Višnu je také bohem slunce, ale spíše ve smyslu symbolu sluneční činnosti. Dalším bohem slunce je Pušan, který představuje spíše jeho činnost živitelskou. Z bohů vzduchu je nejznámější Vajú – bůh větru. Dále Indra – bůh hromu a blesku a samozřejmě další. Z bohů země byl nejoblíbenější bůh ohně – Agni, bůh Sóma, zosobnění opojného nápoje sóma.
Charakteristickým rysem v Indii je kastovní zřízení, které vzniklo právě ve védském období a přetrvává až do dneška. Existují čtyři kasty - varny:
- 1. bráhmani, učenci, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály)
- 2. kšatrijové, válečníci, panovníci
- 3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci
- 4. šúdrové, (bezprávní) služebníci ostatních varen
Védské náboženství se dá specifikovat jako náboženství obětní. Obětují se oběti krvavé jako skot, ovce, kozy a nekrvavé, např. rýže, obilí, mléko. Lakota při obětech bývá považována za největší hřích. Do obětních obřadů postupně proniká magie a bohové ustupují do pozadí. Kněžstvo – bráhmani, které bylo hlavním vykonavatelem obětních rituálů mělo ve společnosti výsadní postavení obzvláště poté, když obětní obřady nabyly magického charakteru.
BRAHMANSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Druhé období náboženských dějin v Indii bývá označováno jako období brahmismu, v něm udávají tón náboženské spekulace bráhmanů. Ve védském náboženství se postupovalo cestou obětních skutků – karma marga. V bráhmanském náboženství se postupuje cestou poznání – džňána marga.
V tomto období vznikají rozsáhlé sbírky komentářů k Védám. Patří k nim:
- Bráhmany – obsahují výklady obětních obřadů a vysvětlují jejich smysl.
- Aránjaky (Knihy lesa) – zabývají se symbolikou a mystikou obětí
- Upanišady (Duchovní učení mistrů) – ústředním tématem je otázka života a smrti – posmrtného osudu. Je v nich zdůvodněno lidské myšlení a jednání. Je zde definována nauka o sansáře – stěhování duší a karmanu – víře, že skutky minulého života jsou příčinou nynějšího úspěšného nebo naopak neúspěšného životního postavení.
Mimo komentáře k Védám je nejznámější sbírka sanskrtského písemnictví tzv. Purány, které vznikaly zhruba od 1. století a dokončeny byly až v novověku. Purány jsou povídkami, často alegorickými, které vypravují o bozích, dějinách a řeší i praktické otázky. V Puránách vyniká epos Mahábhárata (5-4 stol. př. Kr.) Tato posvátná kniha je stylizována jako dialog mezi bojovníkem Ardžunou a Kršnou, avatárem boha Višnu. Kršna poučuje Ardžunu o umění seberealizace, hovoří o askezi a plnění mravních povinností.
Ústředními pojmy bráhmanismu jsou:
BRAHMAN (brahma) – nejvyšší, vše prostupující jsoucno, pronikající vesmírem, neosobní božský princip, absolutno.
ÁTMAN (dech) – podstata nebo zákon života, duch (duše), který souvisí s tím, co je nesmrtelné. U člověka to je jeho nejvnitřnější postata, která ho oživuje a která je i součástí brahmana.
KARMAN (karma) – znamená v sanskrtu čin, skutek. Je to princip, kdy každý čin má své kladné nebo záporné důsledky pro život putující duše. Je to zákon příčiny a důsledku, který ovládá budoucnost. Dobré skutky vedou k převtělení do vyšší kategorie, zlé skutky naopak do nižší.
SAMSÁRA – stěhování věčné, nezničitelné duše, koloběh, který se řídí zákony karmanu. Existuje šest možností, jak se může člověk zrodit:
- 1. Naraka-gati (Svět pekla)- sféra neustáleho utrpení.
- 2. Preta-gati (Svět hladových duchů) - V tomto světě se podle buddhismu znovuzrodíš jako tzv. "hladový duch", který je stále hladový, ale nikdy neukojí svůj hlad.
- 3. Tiryagyoni-gati (Svět zvířat) - V tomto světě se znovuzrodíš jako zvíře.
- 4. Manusya-gati (Svět lidí) - V tomto světě se znovuzrodíš jako člověk.
- 5. Asura-gati (Svět polobohů) - V tomto světě se znovuzrodíš jako polobůh.
- 6. Deva-gati (Svět bohů) - Tento svět tvoří bytosti o tolik moudřejší než lidé, že se tento svět nazývá také "Sféra bohů".
MÓKŠA - vysvobození z ustavičného koloběhu znovuzrození, konec putování duše. Je také nazývána nirvána – vyhasnutí ohně, to znamená splynutí jedince s nejvyšší skutečností – brahmanem. Je protikladem samsáry - cyklu reinkarnací.
Podle učení o karmanu (osudu) a sansáře (koloběhu životů) se každý, kdo žije v souladu s mravními předpisy své kasty, zrodí znovu k lepšímu životu, do vyšší kasty, ale když porušuje tyto předpisy, převtělí se jeho duše v příslušníka kasty nižší, nebo v horším případě ve zvíře nebo v rostlinu. Veškeré úsilí hinduistů směřuje k tomu, aby se jejich duše vymkly z karmického osudu věčného převtělování, z koloběhu existencí na základě zásluh minulého života, a splynuly s absolutnem.
Po celou dobu indických náboženských dějin vznikaly různé metody a školy k vysvobozením z převtělování. Nejznámějšími jsou čtyři cesty, stezky, k osvobození duše – dosažení mókši, které se nazývají jógy nebo margy:
- Karma jóga - cesta činu se koná v rámci kasty, do které člověk patří. Vedle všeobecných povinností, jako jsou nenásilí, zdrženlivost od alkoholu a masa sem náležejí specifické povinnosti kasty (např. zachovávat kastovní čistotu, tj.neuzavírat sňatky a nejíst mimo kastu).
- Džňána jóga - cesta poznání znamená filozofický a psychologický způsob poznání sama sebe i vesmíru. Jedná se v podstatě o askezi (sebeovládání, sebezapření, vzdálení se světu).
- Bhakti jóga - cesta oddanosti spočívá v oddanosti božským bytostem ve zbožnosti. Je to nejoblíbenější forma hinduistické duchovní tradice.
- Rádža jóga – královská cesta je metodou zvláštních poloh, způsobů dýchání a rytmického opakování příslušných myšlenkových formulí. Je v podstatě teorií pochodů, pomocí kterých se má uměle dojít k extázi a vyvolání magických sil. Tím jóga usiluje o osvobození člověka od utrpení a má ho uvést do blaženého klidu. Spojuje se zde intelektuální a morální příprava s tělesnými a dechovými cvičeními, s omezováním smyslového vnímání a s meditativním pohroužením se do vlastního nitra.
Nauky o karmanu a sandře vedou u hinduistů k fatalismu, tj. víře v moc osudu, v nevyhnutelnost a předurčenost života. Z toho vyplývá i nezájem pomoci potřebným, protože to je jejich karman. Tento postoj vede k životnímu pesimismu a ospravedlňování indického kastovnictví.
HINDUISMUS
V pravém slova smyslu se snad ani nedá mluvit o náboženství jako spíše o nábožensko-sociálním systému, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy. Hinduismus bývá považován za synkretický systém, který spojuje nábožensko – filozofické spekulace bráhmanů s lidovými představami. V oblasti hinduistické teologie jsou školy ortodoxní i neortodoxní, záleží na výběru. Tyto školy především rozvíjejí soustavy jógy a snaží se vykonávat misijní činnost mimo území Indie. Hinduismus se také setkává s vlivy islámu i křesťanství a snaží se s nimi vyrovnat. V lidové víře a jejím prostředí je v tomto období typický polyteismus, který se projevuje v uctívání miliónů bohů. Hinduistický panteon je tvořen přibližně 33 milióny božstev. V praxi bývá uctíván většinou jeden nebo několik málo bohů. Tito bohové mohou přijímat podobu mužskou, ženskou i zvířecí. U hinduistů má v životě všechno posvátný ráz a vše je spjato s řadou předepsaných veřejných i soukromých obřadů. Jednotlivé mezníky života, jako narození, sňatek a smrt jsou doprovázeny rodinnými obřady. Hindové se obvykle modlí dvakrát denně a modlitba je spojená s obětováním božstvu, při oběti se pronášejí védské texty a obětuje se ve formě květin a ohně. V chrámech se přinášejí oběti symbolům božstev – obrazům a sochám. Svátků je mnoho. Liší se podle uctívaných božstev, krajů a hinduistických sekt. Cílem hinduistických poutí jsou význačné chrámy, posvátná místa a řeky (Ganga). Rituální charakter má i pohřeb; mrtví jsou tradičně spalováni na hranicích. Pro novodobý hinduismus je příznačné reformní a misijní úsilí, které se snaží převzít západní civilizační hodnoty a zároveň Západu zprostředkovat indické duchovno a moudrost (hnutí Haré Kršna). Vzhledem k tomu, že většina hinduistických věřících žije v Indii, je hinduismus považován za indické národní náboženství. Hinduistů je dle sčítání v roce 1990 přibližně 700 miliónů.
ŠIVAIMUS
Šiva je jedním z populárních hinduistických bohů, nastupuje místo védického boha Rudry. Šiva sídlí na vrcholcích Himalájí, má 1000 očí, 1000 nohou a rukou. Jeho symbolem je lotosový květ a falus. Toto náboženství se zaměřuje výhradně na boha Šivu, a má mnoho sekt. Nejznámější odnože, šaivasiddhánta i pratjabhidžňa, jsou teistické v tom smyslu, že připouštějí osobního boha, a zároveň monoteistické, protože považují božství za poslední realitu a všechny ostatní skutečnosti za totožné s božskou tvůrčí energií. I zde platí pravidlo karmanu a sámsary a móšny (viz. výše).
VIŠNUISMUS
Višnu je výronem jednoho základního neosobního Brahmy – nevyššího boha. Višnu je uctíván jako bůh zachovatel. Má možnost se převtělovat. Počet jeho avatarů se udává přibližně 6-23. Podle tohoto mýtu bůh zůstává na nebi, ale jeho druhé já občas sestupuje na zemi. Neznámějším vtělením boha Višnua je Krišna (Kršna) – černý. Z dalších méně důležitých avatarů boha Višnua je ryba, želva, trpaslík a další.
Kršnův kult je silně eroticky zabarvený, v něm jsou lidské duše srovnávány s gópími neboli pastýřkami krav, které hrají s bohem věčnou hru lásky. I přes uznávání kastovního systému je z hlediska višnuistů pro duchovní úroveň člověka jedině směrodatný, stupeň bhakti.
DŽINISMUS
Džinismus, někdy též džainismus je neortodoxní systém indické filosofie, který vznikl jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Jeho zakladatelem byl indický kníže Nataputta Vardahamána, více známý pod jménem Mahávíra. Jeho život podobně jako Buddhův je opředen mýty a legendami. Narodil se kolem r. 540 př. Kr., podle jedné tradice zůstal svobodný, podle jiné byl ženatý a měl dceru. Ve věku kolem třiceti let opustil Mahávíra svou - snad bohatou – rodinu, která patřila k sektě, která svým způsobem přikazovala ukončení života sebevraždou, a tak jeho rodiče skončili svůj život dobrovolným vyhladověním. On pod dojmem těchto událostí se vzdal světských radostí a dvanáct let žil jako asketa z almužen, putoval a meditoval. Přidal se k šramanům, výstředním asketům hlásajícím úplnou nahotu a 4 základní sliby – džívy.
- 1. nebrat, co není darováno – Asteja
- 2. nelhat (nevést nepravdivé řeči) - Satya
- 3. zříci se světské rozkoše - Brahma-Čarjá
- 4. nezabíjet nic živého, tj. nezabít ani neobtěžovat žádné zvíře (přecezovat pitnou vodu kvůli odstranění drobných živočichů, nosit závoj, aby nebyl vdechnut hmyz atd.)
Když mu bylo kolem 40 let, dosáhl podobně jako Buddha stav probuzení – osvícení. Po dosažení dokonalého poznání se věnoval třicet let učitelské činnosti. Zemřel vyhladověním ve věku 72 let kolem roku 468 př. Kr. Podle džinistického učení je vesmír věčný, bez počátku a konce, a nestvořený, neexistuje jeho tvůrce. Prochází nekonečnou řadou cyklů. V dějinách lidstva působilo 24 tírthankarů – stavitelů mostů, kteří dosáhli vlastního osvobození a pomáhali ostatním projít „řeku bloudění“. Posledním tírthankarou je Mahávíra – zakladatel džinismu.
Podle džinistické nauky se člověk skládá z duše, která je připoutaná k hmotnému tělu a ke spáse je možné dospět jenom osvobozením duše od hmoty, aby mohla dosáhnout nirvány. Společně s hinduismem a buddhismem zastává džinismus myšlenku reinkarnace, smysl života vidí ve vyproštění duše z koloběhu převtělování. Džinisté se mají úzkostlivě starat o zachování života ve všech jeho formách. To u nich vede k přísnému vegetariánství a k ochraně veškerého hmyzu, mají přesně vymezené obory zaměstnání. Mají např. zákaz zemědělské práce, proto se živí především obchodem. Pro džinistické mnichy je ideální úplná nahota. V džinistických chrámech jsou sochy tírthankarů, náboženské obřady nejsou vedeny k uctívání, ale k rozjímání a meditaci. Vyznavači džinismu se nazývají džainové a žijí v Indii v počtu kolem tří miliónů.
SIKHISMUS
Z duchovního setkání hinduismu a islámu vzniklo v Indii nové náboženství, které představuje syntézu hinduistických a islámských nauk. Zakladatel sikhismu Bábá Nának (1469-1538) pocházel z provincie Paňdžáb (dnes Pákistán). Byl ženatý, měl dva syny. Kolem r. 1500 se zřekl manželského života, stal se asketou a začal hlásat svoje učení. Guru – učitel, duchovní vůdce Nának zastával společně s islámem přísný monoteismus, z hinduismu převzal víru v nesmrtelnost duše, převtělování a v nirvánu, jako ukončení cyklů reinkarnací. Jeho učení představovalo reformu hinduismu, protože odmítal polyteismus, kastovní uspořádání společnosti a askezi jako nezbytný předpoklad náboženského života. O bohu učil, že je jediný, osobní, věčný a všudypřítomný a je stvořitelem světa a člověka. K dosažení spásy je třeba stále myslet na boha, vzývat jeho jméno, mít gurua a pobývat ve společnosti svatých mužů. Před bohem jsou si všichni rovni, kasty ani asketismus nejsou ke spasení nutné.
Příslušníky sikhského náboženství můžeme poznat podle těchto symbolů:
- Kéš - nikdy nestříhané vlasy a u mužů také neholené vousy - symbol přirozenosti
- Kanghá - hřeben - symbol čistotnosti
- Kará - ocelový náramek na zápěstí - symbol jednoty boha (kruh nemá začátek ani konec)
- Kaččchá - krátké kalhoty - symbol cudnosti
- Kirpán - meč - symbol povinnosti chránit bezbranné (v moderní době nosí většina Sikhů kirpán menších rozměrů, připomínající dýku)
Sikhové nesmějí kouřit, užívat drogy a alkohol, jíst vepřové a hovězí maso. Vynikají především v ozbrojených silách. K sikhismu se hlásí přibližně 17 milionů.
BUDDHISMUS
Vysvětlit a pochopit buddhismus v jeho dějinné posloupnosti je poměrně obtížné. Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, i když v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí, žijících ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v Boha, jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V mahájáně se objevuje systém osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tento systém se však v theravádovém buddhismu, který sám sebe považuje za původní, nijak neobjevuje.
BUDDHŮV ŽIVOT
Na historicky ověřená fakta je život Buddhy poměrně chudý. Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti o jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy. Buddha se před osvícením jmenoval Siddhárta Gautama, žil přibližně v letech 563-483 př. Kr., pocházel z knížecího rodu Šákjů vládnoucího na území severní Indie. Rodiči byli kníže Šuddhódana a kněžna Mája, která zemřela brzy po jeho narození. Prince vychovávala nevlastní matka. Siddhártu Guatamovi se dostalo od otce výborného vzdělání, které jej mělo připravit na vladařskou dráhu. Otec se snažil, aby syn nepoznal žádné utrpení osobně, ani zprostředkovaně. Ve věku šestnácti let se oženil se svou sestřenicí, princeznou Jašódharou a měl s ní syna Ráhula. V průběhu manželství Gautama přece jenom poznal, co je utrpení, viděl kolem sebe útrapy nemoci a stáří, viděl umírání člověka a rozklad jeho těla. Toto poznání rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho další život. Po třinácti letech šťastného manželství se rozhodl opustit dosavadní život pohodlí, blahobytu a přepychu. V 29 letech odešel z domova hledat při odříkavém životě duchovní hodnoty, především záchranu či spásu od utrpení. V dalších šestnácti letech se snažil si osvojit učení a asketismus různých hinduistických duchovních škol. Tento život, naplněný rozjímáním, jógou a posty, při kterých vyhubl na kost a podvýživou mu vypadávaly vlasy, ho neuspokojil. Uvědomil si, že krajní askeze je stejně neužitečná jako život v přepychu, kterému se oddával dříve. Siddhárta Gautama se rozhodl pro tzv. střední cestu, začal se vyhýbat extrémům, obrátil se k vlastnímu nitru a začal hledat odpovědi na základní životní problémy. Pod posvátným stromem (fíkovníkem) ve městě Bódhgaja po vnitřním zklidnění a meditaci dosáhl konečného cíle - probuzení, osvícení. Dosáhl tedy osvícení, nikoliv zjevení. Stal se Buddhou – Probuzeným, Osvíceným. Dosáhl konečného cíle – nirvány, dokonalého pokoje a osvobození od touhy a utrpení. Buddha byl také nazýván Šákjamuni – mudrc z rodu Šákjů. Potom se Buddha odebral do Sárnánthu, kde pronesl své první kázání k pěti společníkům. Tito se stali jeho prvními žáky. Poté se věnoval v povodí Gangy své kazatelské a učitelské činnosti, která trvala 45 let. Doprovázelo jej jeho společenství – žáci, kteří pocházeli ze všech kast. Putovali s Buddhou vždy osm měsíců, zbytek roku – období dešťů – trávili žáci – mniši nejprve v bambusových chatrčích, později v klášterech. Řeholní obec tvořili mniši i jeptišky. Buddha zemřel v osmdesáti letech, jeho tělo bylo spáleno a ostatky rozděleny mezi osm rodových skupin. V r. 1898 odkryl archeolog W. C. Peppé u vesnice Pipráhvy kopulovitou stavbu zvanou stúpa, kde v pískovcové schránce byla objevena pravděpodobně část ostatků – kostí Buddhy spolu se zlatými předměty a nápisem tvrdícím, že ostatky jsou pravé.
BUDDHOVO UČENÍ
Ve svém učení Buddha sice vycházel z bráhmanismu, ale nevyučoval náboženství. Buddha prohlásil, že není třeba se starat o Nejvyšší Bytost, o níž nemůžeme poznat nic jistého. Buddha se obíral výhradně člověkem, jeho pozemským životem a osvobozením z utrpení. Jeho tzv. střední cesta znamená vyvarování se jak smyslových požitků, tak i krajního odříkání. Je založena na vlastním úsilí a schopnostech člověka, nepočítá s pomocí boha – bohů. Podle Buddhova učení se lidské „já“ skládá z pěti složek: z těla, pociťování, vnímání, pudů a vědomí, které podléhají neustálé proměně, takže to není věčná a nesmrtelná duše, co spojuje minulé a budoucí životy člověka, ale zákon lidských skutků (karma) – nevyhnutelný zákon příčiny a následku. Nirvána, která je nestvořená, je stavem, kdy skončil koloběh převtělování, a tím i utrpení.
Nejkratší formulace Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího:
- Vše (sanskáry) je pomíjivé (anitja),
- Vše (sanskáry) přináší utrpení (duhkha),
- Všechny jevy (dharmy) jsou iluzorní jako sen (anátman).
Jádro Buddhova učení podávají tzv. Čtyři vznešené pravdy:
- - Existuje utrpení, všechno bytí je utrpení
- - Existuje příčina utrpení, utrpení vzniká z touhy nebo žádosti
- - Utrpení je možné ukončit, vyhasnutí touhy znamená konec utrpení
- - Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení a vyhasnutí touhy (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).
K nim se druží pět základních pravidel (v jednotlivých školách mají různá znění, ale obsah zůstává) pro všechny stoupence buddhismu:
- - zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
- - zdržet se braní věcí, které nejsou dávány (nekrást)
- - zdržet se nesprávného sexuálního chování
- - zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat...)
- - zdržet se zneužívání omamných prostředků
Buddhovo kázání o střední cestě a Čtyřech vznešených pravdách shrnuje podstatu probuzení – osvícení. Buddha nikdy nepokládal svá kázání za inspirovaná bohem, nebo bohy, za jeho původce považoval sám sebe. Podle něho probuzení není darem bohů, ale lze jej dosáhnout osobním úsilím.
Buddhovo učení tedy není náboženstvím, ale filozoficko – etickou naukou.
POSVÁTNÉ KNIHY
Buddha sám žádné dílo nenapsal, jeho učení bylo tradováno žáky a následovníky ústně. Teprve v 1. století př. Kr. vznikl soubor posvátných knih zvaný Tipitaka neboli Pálijský zákon, který obsahuje 31 spisů. Tipitaka – Trojí koš se dělí do tří oddílů:
- Vinajapitaka – Koš řádové kázně obsahuje převážně pravidla a předpisy řeholního života mnichů a jeptišek.
- Suttapitaka – Koš nauky obsahuje kázání pronesená Buddhou a jeho hlavními učedníky a vyprávění o jeho životě.
- Abhidhammapitaka – Koš konečného učení tvoří komentáře k buddhistickým naukám, jsou zaměřené na filozofii a vyšší učení.
Existuje i pozdější sanskrtská verze Pálijského zákona zvaná Tripitaka. K dalším nejstarším textům patří také Dhammapasam – Stezka zákona, což je sbírka krátkých veršovaných ponaučení, průpovídek a podobenství. Později vznikají další posvátné knihy, které jsou charakteristické pro pozdější mahájánový buddhismus. Těchto spisů je velmi mnoho, počítají se na tisíce. Tyto knihy přinášejí různé podrobnosti a spekulace, které se v původních textech nevyskytují.
ETIKA
Původní buddhismus je etická nauka o spasení od utrpení vlastní silou. Pro buddhisty je závazné patero přikázání (viz. výše: pět základních pravidel…). Vedle těchto přikázání, která jsou závazná pro všechny buddhisty, existují ještě další – přísnější, která jsou určena pro mnichy. Buddhistická etika vykazuje řadu shod s křesťanskou etikou, ale filozoficko-teologická východiska jsou v obou náboženstvích diametrálně odlišná. Buddhistická láska je jen prostředníkem k cíli, buddhistu vede vždy pouze ohled na jeho vlastní prospěch, jaké má jeho chování dopad na karmu a věci se od ní odvíjející. Etika vyniká v úctě k živým tvorům – je zakázáno je zabíjet a působit jim utrpení. Mnich např. cedí vodu, aby nepozřel žádného živého tvora. Buddhistická ochrana života souznívá se současnými ekologickými snahami, i když se vybírá pouze to, co je momentálně pro ekology atraktivní.
VÝVOJ BUDDHISMU
Po Buddhově smrti vznikla potřeba organizace a ustanovení kánonu pro jeho žáky a následovníky, především však pro mnichy. Konaly se celkem tři velké sněmy mnichů. První se konal brzy po smrti Buddhy, další zhruba o sto let později. Třetí sněm se konal r. 245 př. Kr. za krále Ašóka (273-232 př. Kr.). Jeho zásluhou se buddhismus změnil z indické sekty ve světové náboženství. Do 6. - 7. století se upevnil v celé jihovýchodní Asii a na Dálném východě. Ve 13. století buddhismus z Indie téměř vymizel vlivem obnovy hinduismu, tlaku islámu a stal se menšinovým společenstvím.
Buddhismus ale není jednolitým náboženstvím, či filozofií, ale dělí se na více směrů, škol a sekt. Nejdůležitější jsou dva hlavní směry – hínajána a mahajána.
- Hínajána – Malý vůz
Hínajánou se rozumí starší vývojová větev buddhismu, blízká původnímu Buddhovu učení. Jedná se o konzervativní směr, který zdůrazňuje především úsilí o vlastní spásu na základě asketického a mnišského způsobu života. Hínajánou začali v mahájánových textech být posměšně označováni stoupenci těchto starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. Podle vadžrajánových textů je hinajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle Vadžrajány jsou stoupenci tohoto směru vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou, a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.
- Mahájána – Velký vůz
Jím rozumíme mladší vývojovou fázi buddhismu, která se vzdálila od původní Buddhovy nauky. Pro tento směr je charakteristické zbožštění Buddhy. Neexistuje jediný Buddha, Buddhů je více. Jedním z článků tohoto vývoje je učení, že Buddha je prapříčinou světa a jako takový je nazývaný Adibuddah – Prabudha. Z něj se silou meditace vyroňují – vystupují Buddhové a bódhisattvové (osobnosti, které dosáhly nirvány). V mahájáně se navíc přebírají hinduistická a jiná božstva. Zdůrazňuje se, že cesta spásy je otevřena všem věřícím a nikoliv jenom mnichům.
Z mnoha buddhů a bódhisattvů mahájánového buddhismu je nejoblíbenější buddha Amitábha, který představuje ztělesněnou moudrost a slitovnou něhu. Nejuctívanějším z bódhisattvů je Avalókitéšvara, je bódhisattva nekonečného soucitu. Některé buddhistické školy nabyly specifického místního zabarvení, což platí obzvláště o zenovém buddhismu. Jeho název je odvozen od pěstování meditace. Původně vznikl v Číně obohacením buddhismu o taoistické prvky a dále se rozvinul v Japonsku.
TIBETSKÝ BUDDHISMUS - LAMAISMUS
Lamaismem se nazývá podle lámů – řeholních duchovních vůdců. Lamaismus se rozšířil i do Mongolska. Spojuje v sobě více prvků. Jednak původní tibetský šamanismus, mahájánový buddhismus i pozdější buddhistický mysticismus. Jemu vévodí složité bohoslužebné obřady, při kterých se uctívá velké množství božstev a démonů, kteří symbolizují síly kosmu. Důležitá je modlitba včetně používání modlitebních mlýnků, dále to je mystická a spiritistická praxe a důraz na řeholní život. V klášterech žila až pětina obyvatelstva.
Tibet byl do r. 1951 samostatným státem. V čele stál opat hlavního kláštera ve Lhase, dalajláma, který byl nejvyšším duchovním a světským vládcem. Po vítězství čínské komunistické revoluce, byl Tibet anektován a připojen k Číně. Kultura tibetského buddhismu byla poničena, obzvláště za tzv. kulturní revoluce. Dalajláma, včetně současného, který žije v Indii v exilu, je považován za převtělení bódhisattvy Avalókitešvary, božského patrona a symbolu Tibetu.
OBŘADY A SVÁTKY
Buddhismus není jednotným náboženstvím, v hinajáně jde o náboženství bez bohů či boha, v mahájáně se jedná o polyteismus nebo panteismus. Všechny směry a sekty buddhismu spojuje hluboká náboženská úcta k osobnosti zakladatele tohoto náboženství. Náboženské obřady se liší podle jednotlivých směrů, škol, sekt a zemí. Všichni buddhisté slaví památku Buddhova narození a smrti. Uctívají se mahájánová božstva a velcí bódhisattvové. Oblíbené jsou i poutě na posvátná místa spjatá s Buddhovým životem a místy jeho působení. Buddhismus je celkem tolerantním náboženstvím, nemá pevný řád v nauce, proto do sebe často přijímá i prvky jiných náboženství, např. kult zemřelých předků, taoismu, šintoismu popřípadě i křesťanství.
SOUČASNÝ STAV BUDDHISMU
K buddhismu se ve světě hlásí kolem 320 milionů lidí. Přibližně 300 milionů žije v Asii, zbytek v Evropě, Americe a Africe. Hinajánový buddhismus vyznává 38%, mahajánový buddhismus 56% a lamaismus 6% věřících. V Evropě i Americe je patrný nárůst zájmu o buddhismus, obzvláště se jedná o Tantrickou jógu (zjednodušeně řečeno: V tantře mužské a ženské tělo se spojuje a spojením se dotýká lidské duše a lidského nitra. Tantra je růst vědomí člověka. Tantra je cesta k životu, technologie a alchymie života. Tantra je milování těla, duše a celé bytosti. Tantra je milostné spojení nejenom na tělesné úrovni, ale i na úrovni duševní, emocionální, prožitkové a duchovní. Naše cesta Tantry není vázaná na žádná náboženství, směr a ani ortodoxní nauku.) A na sex na jednu stranu západní člověk velice dobře slyší, na druhou stranu to je docela dobrý byznys. Je otázkou, nakolik evropští a američtí guru to myslí s tantrou vážně a nakolik jim jde pouze o obchod.
SHRNUTÍ
Védské náboženství
I když v počátečním stadiu védského náboženství existuje jeden hlavní bůh, souběžně s ním působí další bohové. Nejedná se o náboženství zjevené, ale vymyšlené lidmi. Magie se svou snahou ovlivňovat lidi zcela jistě nemá mít pevné místo v bohopoctě. Toto náboženství nemůže ze své podstaty naplnit život přemýšlivého člověka, proto se stavíme k tomuto náboženství negativně.
Brahmánské náboženství
Ani zde není možné nalézt osobního milujícího Boha. Karma je neprokazatelná a samsára - věčné stěhování duše dle zásluh je zcela zcestné. Je zde nepoměr mezi množstvím duší a množstvím živých bytostí. Co bylo spíše: duše, nebo živé bytosti. Kde se vzali? Jak mohu ovlivnit svoje další „převtělení“, když se narodím jako zvíře např. hlemýžď, jak mohu postoupit výše? Ani jóga se svým blaženým klidem neodpovídá na základní otázky např. vzniku světa a k čemu je to vše dobré. Fatalismus – víra v moc osudu z nás dělá naprogramovanou kalkulačku, nemáme možnost se vzepřít svému osudu a na druhou stranu, jak se máme vymknout věčnému převtělování, když už máme svůj osud předem napsaný? Ani toto náboženství nemůžeme přijmout za své.
Hinduismus
U hinduismu jsme na tom podobně. Svým způsobem se ani nejedná o náboženství, 33 milionů bohů nás zřejmě také vnitřně nenaplní. Dalším problémem je neuchopitelnost tohoto systému. Jak se komu hodí, přidává nebo naopak ubírá z nauky, vytváří nové sekty, které se od sebe diametrálně liší, jedna nauka popírá druhou. S tímto náboženstvím nelze souhlasit.
Šivaismus
Je rovněž náboženství mnoha sekt. Podobně jako bráhmanské náboženství vyznává karman a sámsáru. I pro šivaismus platí stejný závěr jako u bráhmanského náboženství.
Višnuismus
Výron neosobního Brahmy – nejvyšší bůh Višnu s jeho možností převtělovat se v rybu nebo trpaslíka nás nemůže také uspokojit. Převtělení Višnua v Krišnu těží ze svého v podstatě erotického kultu. Toto se běžnému člověku jeví jako lákavé, ovšem pouze do doby, než těžce onemocní. Potom nastává pro člověka těžké vystřízlivění, bohužel ale nenalézá řešení. I toto náboženství se jeví jako nepřijatelné.
Džinismus
Zbožštění člověka – Mahávíry také nedává oporu pro život člověka. Totální odříkání se všeho s teorií, že musím ochraňovat i veškerý hmyz, být přísný vegeterián a koloběhem převtělování také nedává oporu pro lidský život. Není zde řečeno, kdo je člověk, odkud pochází a kam kráčí. Není možné uctívat člověka jako boha, vždyť si nedokáže prodloužit život ani o den. I toto náboženství je zcestné.
Sikhismus
Vznikl syntézou několika náboženství, i když hlásá monoteismus a nesmrtelnou duši, není zde jasno, jak se chová nesmrtelná duše, když cílem je nirvána. Nelze si upravovat různá náboženství tak, aby to člověka oslovovalo. Je jen jedna absolutní pravda, nikoliv relativní uzpůsobení pravdy. Nemůžeme se ztotožnit ani s tímto náboženstvím.
Buddhismus
Buddhismus hínajánový není náboženstvím, ale filozofií, cestou jak se vysvobodit vlastní silou z utrpení. Neřeší otázky, jestli je svět věčný, jak se liší duše od těla, popřípadě co bude po smrti. Buddhistická láska je jen prostředníkem na cestě k cíli, vždy jej vede ohled na vlastní prospěch ve smyslu cesty k ukončení utrpení a vyhasnutí touhy. Pro buddhismus mahájánový je charakteristické zbožštění Buddhy a převzetí dalších božstev od hinduistů. Ani zde se neodpovídá na základní otázky člověka (viz. výše). Musíme odmítnout jak buddhismus hínajánový, který není náboženstvím, tak buddhismus mahájánový, který je polyteistickým náboženstvím s množstvím sekt a směrů.
Tibetský buddhismus – lamaismus
Není možné se ztotožnit s množstvím bohů a uctíváním démonů. I když je dalajláma považován za převtělení bódhisattvy Avalókitešvary, bohužel je smrtelný… Tedy i lamaismus s uctíváním démonů nelze prohlásit za pravé, zjevené náboženství.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
Buddhismus [on-line], Poslední aktualizace 16. 5. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus
Džinismus [on-line], Poslední aktualizace 10. 4. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Džinismus
Guatama [on-line], Poslední aktualizace 24. 5. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: Budha http://cs.wikipedia.org/wiki/Gautama_Buddha
Hinajána [on-line], [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://www.lucief.wz.cz/zakladni_druhy.htm
Samsára [on-line], Poslední aktualizace 17. 5. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Samsára
Sikhismus [on-line], Poslední aktualizace 20. 5. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sikhismus
Šivaismus [on-line], Poslední aktualizace 16. 3. 2011. [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Šivaismus
Višnuismus [on-line], [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/visnuismus/
Tantra [on-line], [Citováno 4. 6. 2011] Dostupné na: http://www.tantra-joga.cz/index.php
Ostatní dokumenty
KRUMPOLC, Eduard. Fundamentální teologie, část I. a II. Olomouc: (skripta teologické fakulty Olomouc), 2001
KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita, Ústřední církevní nakladatelství v Praze, 1984
PODLEŠÁK, Jan. Dějiny náboženství (Živé náboženské systémy). České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Katedra společenských věd, 1997