V japonském náboženství se setkáváme se třemi hlavními soustavami. Do první soustavy se řadí původní náboženství – šintoismus, který je starý více než 2000 let. V 6. století se objevuje v Japonsku konfucianismus. Toto je druhá soustava. Jako třetí v pořadí se do Japonska dostává mahajánový buddhismus. Konfucianismus a buddhismus se vzájemně prolínají a přicházejí do Japonska z Koreje, která převzala hlavní myšlenky z Číny. V 16. století se částečně rozšířilo i křesťanství. Jeho úspěšnému růstu udělal přítrž šogun Hideyoši, který křesťanství krvavě potlačil.


ŠINTOISMUS

Výraz Šinto pochází z Číny, znamená „cesta bohů“ (šen – bohové a tao – cesta). Šinto označuje původní starobylé národní náboženství Japonců, které se liší od ostatních hlavních soustav japonských náboženství. Informace máme ze dvou historických pramenů, které pocházejí z 8. století. Kodžiki – Vyprávění o starobylých věcech a Nihonšoki – Kroniky Japonska. Tyto prameny líčí stvoření nebe, země a původ bohů. Podle starého mýtu se pět prvních šintoistických božstev vynořilo samovolně z chaosu. Později se objevuje stvořitelský pár, bůh Izanaghi (též Izanagi), tj. „Ten, který zve“. Jeho sestra a manželka se nazývá Izanami, tj. „Ta která zve“. Společně tvoří v moři japonské ostrovy a množství nižších božstev. Při zrození boha ohně se Izanami popálila a zemřela. Izanagi se ji po smrti marně snaží vysvobodit z podsvětí. Potom se musí očistit od poskvrnění způsobeného stykem se zemřelou a při očišťování tvoří další božstva. Jedná se o bohyni slunce Amaterasu – nejvýznamnější postavu šintoistického panteonu a další. Nebeští bohové posílají na svět vnuka bohyně Amaterasu, Ninghi-ho, který zakládá nebeské císařství na zemi.

Šintoistická božstva se nazývají kami. Jejich počet je udáván přes osm milionů. Tato kami se dělí na božstva přírodní a božstva, která vznikla zbožštěním duší zemřelých předků. Zbožštění předků převzal šintoismus pravděpodobně z buddhismu.

Pro šintoismus je charakteristický animismus (z latinského slova anima – duše). Ten vyznává, že všechno živé i neživé má duši podobnou lidské duši a že příroda je obývána dobrými a zlými duchy. Za přírodní božstva jsou považovány kameny, řeky, hory nebo nebeská tělesa a přírodní živly. Mezi přírodní bohy patří i zvláštní nebo významná zvířata a rostliny. Druhou skupinu božstev tvoří duchové významných osobností, které již zemřely.

Nedílnou součást šintoismu představoval císařský kult. Po sjednocení Japonska v 7. století, císařská rodina prosadila za hlavní božstvo císařství bohyni slunce Amaterasu. V průběhu vývoje se vytvořil mýtus, že první císař sjednoceného Japonska Džimmu je přímým potomkem bohyně slunce. Všichni Džimmuovi nástupci byli automaticky považováni za potomky bohyně Amaterasu. Revoluce v r. 1868 dává císaři absolutní moc. Na rozkaz nové vlády byly buddhistické pagody přeměněny v šintoistické svatyně. V letech 1868-1946 byl šintoismus státním náboženstvím Japonska a součástí náboženského kultu byla i povinná úcta k božskému původu císařů. Císař byl pokládán za „posvátného a nedotknutelného“ a byl zároveň i nejvyšším bohem státního šintoismu. Takto pojatý šintoismus se stal oficiální nacionalistickou a velmocenskou ideologií.

Šintoistický kult

Kult má dva různé směry. Prvním je úcta ke kami (božstvům) a duchům v chrámech. Druhým směrem je uctívání duší zemřelých v rodinných svatyních.

Nejvyšším knězem je císař. Při důležitých svátcích koná osobně náboženské obřady. Původně se náboženské obřady vykonávaly přímo v přírodě (na úpatích skal, v horách, u moře nebo v rýžových polích). Později byly obřady vykonávány v šintoistických svatyních, kterých je v současném Japonsku přes 80 000. Šintoistické svatyně mají být stavěny na nějakém charakteristickém přírodním místě. Pokud není tato možnost, svatyně musí obsahovat alespoň symbolickou krajinu. Svatyně jsou stavěny ze dřeva, bohatě zdobeny uměleckými prvky a mají být opravovány každých dvacet let. V každém chrámu se nachází schránka, ve které je uchovávaný symbol božstva. Většinou to bývá zrcadlo nebo meč, protože tyto věci jsou považované za nositele tajemných sil. Nejznámější šintoistickou svatyní je chrám bohyně Amaterasu v Ise. Tato svatyně se jmenuje Miya – státní svatyně.

V těchto svatyních slouží šintoističtí kněží, kteří se nazývají Kaminushi – držitelé duchů. Tyto svatyně spravují vládní úředníci, kteří se jmenují jinkwau. Jejich posláním je konání obětí, předříkávání modliteb a dozor nad chrámem. Kněží přinášejí ve svatyních ráno a večer oběti. Ty mají za účel očistit od rituálních poskvrn a spočívají v předkládání pokrmů a nápojů. Modlitby se nazývají norito a v nich se prosí pouze o dobra časná.

Domácí kult mrtvých v podobě uctívání duší se jmenuje Mitama – vznešený duch. Středem kultu v rodinné svatyni je „vznešený dům duší“ – Mitamaya. Mitamaya je skříňka z bílého dřeva se dvěma otvory. V ní je uložena destička „Tamashiro“. Na ní jsou napsána jména mrtvých. V den pohřbu se Mitamaya otevírá, aby se v ní mohl usídlit duch mrtvého. Duch zesnulého se stává kami a má právo na úctu i oběti pozůstalých.

Šintoismus nemá vypracovanou ani věrouku – ucelená pravidla, ani mravouku. Původně se za nejvyšší hodnotu považoval soulad s bohy, přírodou a obcí. Později částečně převzal etické zásady z buddhismu a konfucianismu. Protože šintoismus není jednolitým útvarem, po roce 1868 se dělí na čtyři základní typy: císařský šintoismus – košicu, šintoismus svatyní – džindžu, sektářský šintoismus – kjohu a lidový šintoismus – minkanu. Od druhé poloviny 19. století do současnosti vzniklo mnoho sekt. Šintoismus je polyteistickým náboženstvím, které je omezeno pouze na Japonsko. Jedná se tedy o typicky národní náboženství.


JAPONSKÝ BUDDHISMUS

Do země se dostal z Koreje. Buddhismus v Japonsku lze rozdělit přibližně do tří údobí. Jako první se uvádí období Nara, zhruba do roku 794. Druhé údobí se nazývá Heian, v rozpětí let 794 – 1184. Třetím je poheianské údobí od roku 1185 až po současnost.

Počátky pronikání buddhismu do Japonska sahají do 6. století. Byl to relativně zdlouhavý proces, který byl u císařského dvora dokončen až v letech 593-621, avšak podle tradičního podání se určuje příchod buddhismu do Japonska podle kroniky Nihonšoki rok 552. Buddhismus si ale vítěznou pozici nezajistil. V Japonsku byla zakotvena šintoistická víra. Buddhu Japonci často považovali za urážku svých božstev. V této době soupeřily o moc dva významné japonské klany Soga a Mononobe. Klan Soga byl buddhismu nakloněn, ale klan Mononobe se mu snažil zabránit. Poté, co byl v bitvě klan Mononobe poražen, buddhismus začal v Japonsku vzkvétat.

Údobí Nara

Rozmachu se buddhismus dočkal za vlády císaře Šómu. Císař dospěl k názoru, že buddhismus je pro Japonsko dobrým a začal jej šířit po celé zemi. Nechal vystavět mnoho buddhistických chrámů a Buddhových soch. I když většina obyvatel Japonska přijala po vzoru císaře buddhismus za svůj, nepřestávala praktikovat šintoismus.

Údobí Heian

Od konce údobí Nara se začíná rozvíjet tzv. ezoterní buddhismus, který přichází Číny. Je založeno několik škol různých směrů. Je zde snaha oprostit se od pomíjivých věcí. Například škola Tendai se snaží o syntézu různých směrů buddhismu a nabízí dosažení buddhovství už v tomto životě. Naopak škola Šingon dovoluje i uctívání šintoistických božstev, která mají za úkol chránit buddhistické sútry.

Poheianské údobí

je doba, kdy se formuje velké množství škol. Školy zakládají čínští mniši i různé sekta. Dá se s nadsázkou říct, že co škola, to jiné učení. Ta se vzájemně prolínala, sjednocovala, nebo naopak si odporovala.

Japonský buddhismus po 15. století se dá rozdělit na buddhismus lidový a buddhismus sekt. Buddhismus zaplnil prázdná místa šintoismu ohledně posmrtného života. Mahajánští bonzové slibují po smrti ráj obydlený množstvím buddhů. Buddhismem je na rozdíl od šiontismu, který neměl mravní přikázání, naplněna i tato oblast. Mravní závazky byly shrnuty do pěti hlavních přikázání nazývaných Gokai: Nezabíjet, nesmilnit, nelhat, nekrást a nepít opojné nápoje. Vnitřní dějiny japonského buddhismu jsou ve své podstatě pouze dějinami tvoření sekt. Je zajímavé, že japonský buddhismus nesplynul se šintoismem. Žil svým vlastním životem po jeho boku, aniž by šintoismus změnil.


KŘESŤANSTVÍ

Křesťanství se dostalo do Japonska v 16. století díky misionářům. V roce 1549 přistál v Kagošimě misionář, Španěl, František Xaverský, člen jezuitského řádu (Později prohlášen za svatého.). Křesťanství bylo příznivě přijato a na konci 17. století už bylo v Japonsku 600 000 křesťanů a měli dokonce svoji univerzitu. Na vrcholu této expanze křesťanství šógunHideyoši z osobních důvodů křesťany pronásleduje a začíná izolace Japonska od západního světa. Obzvláště kněží, tzv. beteres, jsou prohlášeni za úhlavní nepřátele země. Několik desítek tisíc křesťanů je umučeno a díky soustavnému nátlaku v podstatě křesťanství zaniká.


SHRNUTÍ

Šintoismus je svým způsobem vyjímečné náboženství. Nikde jinde se nesetkáváme s tak velkým množstvím bohů. Paradoxem je, že bohové, když pomineme, že mají lidské vlastnosti, jsou smrtelní (viz. Izanami). Problém nastává i se zbožštěním císaře. Nezdá se, že by člověk jako císař, nebo jako bůh mohl stvořit věci nové nebo staré udržovat v řádu a při životě.

Všechno neživé, např. kameny mají svoji duši podobnou lidské. Není zde řečeno, co se stane s „duší“ kamene, když jej rozlomíme a máme kameny dva, nebo jej rozemeleme na prach. V šintoismu není vypracována ani věrouka, ani etika. Každý „myslitel“ si přidává a ubírá z nauky, co uzná za vhodné.

S tímto náboženstvím se nemůžeme ztotožnit, neodpovídá na základní otázky, bohové jsou lidský výtvor. Není zde ani stopy po osobním milujícím a všemohoucím Bohu (viz. článek Definice Boha).

Japonský buddhismus, ani křesťanství zde nehodnotíme, jedná se o importovaná náboženství, o kterých bude pojednáno v místě jejich vzniku, tj. náboženství v Indii a Izraeli.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Buddhismus v Japonsku [on-line] , Poslední aktualizace 12. 12. 2010. [Citováno 3. 5. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus_v_Japonsku

Taoismus a konfucianismus [on-line] [Citováno 3. 5. 2011] Dostupné na: http://zivotopisyonline.cz/konfucius-zakladatel-prvni-filosoficke-skoly-ciny/

Ostatní dokumenty

Dr. Ing. Eduard Krumpolc, CSc., Fundamentální teologie, část I. a II., Olomouc 2001 (skripta teologické fakulty Olomouc)

Prof. Dr. Josef Kubalík, Dějiny náboženství, Vydala Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství v Praze, L.P. 1984

PhDr. Jan Podlešák, Dějiny náboženství (Živé náboženské systémy) 1997, Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Katedra společenských věd