KONFUCIANISMUS
Kong-fu-tsi (latinsky Konfucius) se narodil na přelomu roků 552 – 551 př. Kr. ve státě Lu. Pocházel z nižší vojenské šlechty, v dětství osiřel a o jeho výchovu se starala matka. Od mládí se zajímal o historii, poezii a hudbu. V devatenácti letech se oženil a působil jako správce knížecích skladišť. Konfucius proměnil svůj dům ve školu, kde učil dějiny, básnictví a formy slušného chování. Během deseti let prošlo jeho školou přes tři tisíce žáků. S rostoucí slávou dostával stále častěji nabídky, aby zastával některý z vedoucích úřadů ve státě Lu. Úřady Konfucius odmítal s tím, že nemůže přijmout úřad, jehož vykonávání by nemohl sloučit se svými morálními zásadami. Roku 501 př. Kr. vstupuje do státní správy jako ministr spravedlnosti. Konfucius zavádí pevný řád a spravedlnost. Díky tomu dochází k všeobecnému rozkvětu a získává důvěru lidí i panovníka. To je ovšem trnem v oku vládci sousedního státu Tshi. Ten proto posílá vládci státu Lu osmdesát mladých zpěvaček a tanečnic a stádo koní. Ten se díky tomu odvrací od Konfuciových zásad a oddává se radovánkám. Zklamaný Konfucius odstupuje z úřadu, opouští rodnou zem a příštích skoro čtrnáct let putuje po Číně. Věnuje se studiu starých čínských dob, je literárně činný, sepisuje např. dějiny svého státu. K stáří se stává podivínem a trpí skoro chorobnou pověrčivostí. Zemřel roku 479 př. Kr.
Konfucius nebyl náboženským reformátorem, ani zakladatelem nového náboženství. Byl především filozofem a etikem. V etice sladil zájmy jednotlivce a společnosti, stanovil normy a povinnosti člověka vůči rodině a státu. Upevňoval morálku a zdůrazňoval, že se každý - od vládce počínaje po prostý lid - musí naučit té společenské úloze, která mu náleží a podle níž by také měl žít.
Hlavními pojmy Konfuciovy etiky jsou „li“ a „žen“. Li znamená slušnost, řád věcí, obřad a rituál. Li označuje pravidla chování, kterými muž upravuje své vztahy vůči společnosti. Žen označuje dobrotu, srdečnost, věrnost rodině a císaři. Zachovávání lin a žen se mělo promítnout do vztahů mezi otcem a synem, mezi starším a mladším bratrem, mezi manželem a manželkou, mezi starším a mladším člověkem a mezi vládcem a poddaným. Konfuciovo učení navazuje na posvátné knihy king.
Konfuciovi následníci se nazývali Tseng-si. Mezi nejvýznamnější patřil filozof Meng-tsi (latinsky Mencius), žil cca. 298 – 238 let př. Kr. Hlásal, že člověk je od přirozenosti dobrý, mravní zásady jsou stanoveny z nebes a lid má právo sesadit nehodného vladaře. Ve 12. století po Kr. konfucianský reformátor Čuhi hlásá ateizmus a hmotařský monismus - čuhismus. Čuhi byl zpočátku pro svoje učení pronásledovaný, ale za císaře Li byl vyhlášen za ideálního vykladatele Konfucia. Čuhismus hlásá, že neexistuje ani Bůh, ani prozřetelnost. Vesmír a všechny věci se skládají ze dvou principů: li – formy a khi – látky. Působením tvaru se látka vyvíjí ve dvou střídavých formách jin a jang. Nesmrtelnost duše je výmyslem budhistů.
Zásluhou Konfuciových následníků, kteří se nazývali literáti, se jeho učení rozšířilo po celé Číně. Od roku 57 po Kr. byl zaveden kult Konfucia a od roku 628 mu bylo obětováno v chrámech. Nikdo nemohl dosáhnout hodnosti mandarina nebo literáta, pokud neprošel školou literátů a nevzdal povinný hold Konfuciovi dle předpisů. Výsady literátů byly zrušeny až v roce 1907.
Konfuciánství vede k uctívání nebe, země a předků. Vede člověka k uvědomování si vlastní odpovědnosti, aby tak mohlo být dosaženo harmonie v životě člověka i celého lidstva. Klade důraz na přesné vykonávání obřadů, na péči o zemřelé a jejich dobrý úděl na věčnosti. Zdůrazňuje rodinné a občanské ctnosti, význam náboženství pro stát. Proto byl konfucianismus dlouho státním náboženstvím Číny, přestože nemá vlastní kněze. Vykonavateli obřadů (uctívání předků, nebe a země, svatební a pohřební obřady, obřady k poctě Konfucia) jsou vzdělaní úředníci, kteří jsou k tomu oprávněni na základě státní zkoušky.
Konfucianismus je čínské národní náboženství, které je mimo Čínu zastoupeno v zemích, kam dosahoval její vliv. Jedná se hlavně o Japonsko, Koreu a Vietnam, popřípadě Singapur.