PRAMENY
O dějinách staré Číny nás poučují posvátné knihy zvané king.
- I-king – kniha Proměn, spis o věštění
- Šuking – kniha dějinných listin
- Ši-king – kniha zpěvů
- Li–ki – kniha obřadů
- Čun-tshiu – kronika o událostech v knížectví Lu, sepsaná Konfuciem
PRVOTNÍ NÁBOŽENSTVÍ ČÍŇANŮ
Zprávy jsou dochovány v knize zpěvů Ši-king. Nejstarší náboženství byla víra v jednoho boha. Nazývali ho Shang-Ti – Svrchovaný Pán. Později Číňané nazývají nejvyšší bytost Hoang-Tien – Nejvyšší nebe. Postupným rozmělněním víry vzniklo pět svrchovaných pánů nebes, bylo jim přiděleno posvátné číslo pět. Podle Číňanů je pět živlů, pět světových stran (sever, jih, východ, západ a střed). Čínští vzdělanci vysvětlovali, že pět svrchovaných pánů je jen jeden nejvyšší Pán a je to paterý projev jedné a té samé nejvyšší bytosti. Ze začátku Číňané neměli chrámy ani kněze. Obětoval pouze císař na posvátné hoře Tai Šanu. K poznání vůle „nebe“ se začalo používat věštění a hadačství.
V neviditelném světě pomáhalo Svrchovanému Pánu množství nebeských duchů, nazývaných šen. Pozemští duchové se nazývali ki. Jednalo se v podstatě o genie hor, řek, půdy atd.
Svrchovaný Pán stvořil nebe, všechny duchy a prvního člověka, nazývaného Puan-ku. Dle staročínských dějepisců Lo-pi-ho a Čao-kang-tsi-ho se první člověk klaněl Svrchovanému Pánu, žil v ráji a pro svoji neposlušnost byl z ráje vyhnán.
V Číně se věřilo v posmrtný život lidské duše. Spojení mrtvého s pozůstalými zprostředkovávala dřevěná nebo kamenná deska se jménem zesnulého a výčtem jeho ctností. Za dynastie Čeu (cca. 1000 let př. n.l) vzrůstá úcta k duchům a postupně se rozvíjí v manismus. Duše zemřelých si žádají uctivé pochování v zemi a pokrmy, které používají. Jinak se mstí a trestají nedbalé pozůstalé. Kult předků se stává hlavním kultem Číny. Původní víra v jednoho boha ustupuje mnohobožství a zbožnění duchů předků. Politické nesváry v říši poznamenaly náboženství. Nastává velký úpadek.
Pro další vývoj čínského náboženství mělo rozhodující vliv 6. – 5. století př. Kristem. V tomto období působí reformátoři Lao-tsi a Konfucius. Z jejich filozofie a etiky se vyvinula nová náboženství - taoismus a konfucianismus. V pozdním starověku a raném středověku se přidává mahajánový buddhismus a Čína se stává zemí „tří cest“ – taoismu, konfucianismu a buddhismu. Tyto tři směry se navzájem prolínaly a míchaly s kultem mrtvých. Tím vzniká typický čínský náboženský synkretismus.
TAOISMUS
Za zakladatele taoismu je považován Lao-tsi (latinsky Laotius). O jeho životě víme poměrně málo. Jako rok narození se většinou uvádí 604 před Kristem. Podle tradice byl správcem archivu a pokladu na císařském dvoře Čeu (někdy uváděno Čou). Když neuspěl ve snaze o nápravu mravního života na císařském dvoře, stáhl se do ústraní. Ještě před odchodem do ústraní napsal „pro dobro lidstva“ filozoficko - etické dílo Tao-te-ťing – Kniha o cestě a ctnosti. Datum jeho úmrtí je neznámé.
Kniha Tao-te-ťing je základním textem filozofického a náboženského taoismu. Základem knihy jsou tao a te. Tao znamená cestu, princip. Význam tohoto slova má i hlubší význam. Tao je prvotní příčina všeho a vzorem pro všechno lidstvo. Neosobní Tao údajně existovalo už před Svrchovaným Pánem – původně prvním bohem staré Číny. Vše totiž pluje v oceánu Tao. Pojem te se obvykle překládá jako ctnost nebo mravní zákon v podobě ctnosti, kterým vstupuje do lidského života tao. Etika Tao-te-ťingu zdůrazňuje nečinnost a pasivitu, odmítá honbu za majetkem a smyslovými požitky. Vyznavač taoismu může utišením svých smyslů a tužeb dosáhnout pochopení tao, vnitřní jednoty s ním. Je politicky pasivní, hlásá nenásilí a odmítá války.
Druhým zakladatelem filozofického taoismu byl Čuang-tsi (asi 369 – 286 př. Kr.) Rozpracoval nauku o tao a doplnil ji o protikladné principy jin a jang. Principy jin a jang formuloval v I-ťing - Knize proměn. Jin je princip ženský, pasivní, negativní a temný (noc). Jang je princip mužský, aktivní, pozitivní a jasný (slunce). Tyto principy – síly, se navzájem doplňují a působí jako prasíly, prapříčiny ustavičné změny ve vesmíru, přírodě i lidském životě. Vše vždy podléhá změně, nic není trvalého. Pouze neosobní tao nemá počátek ani konec, trvá navždy.
Původní taoismus byl filozoficko – etický systém, z kterého se postupem času vyvinulo náboženství. Vývoj taoismu byl v podstatě ukončený ve 2. stol. po Kr. O to se zasloužil vzdělanec Čang Tao-ling. Tvrdil, že se mu dostalo osobního zjevení od Laotiusa, a díky tomu se stal prvním „nebeským mistrem“. Čang Tao-ling vedl asketický život, zabýval se magickým léčením, alchymií a vychoval mnoho žáků. Jím počala posloupnost „nebeských mistrů“ taoismu, byli považováni za Čangova další vtělení. Taoismus je možné považovat za neteistické nebo panteistické náboženství.
Základními principy současného taoismu jsou uctívání božstev nebe, země, vody a zbožštělého filozofa Laotiusa – je považován na Nejvyššího mistra. Dále to jsou ovládání těla a duše pomocí magie, věštění a dechových cvičení. Je třeba stále zahánět zlé duchy, dodržovat kult zemřelých předků a hledat nesmrtelnost a věčný život. Díky těmto základním principům se začíná jednat o polyteistické, až pověrečné náboženství. Etika náboženského teismu zdůrazňuje přikázání: nezabíjet, nepít opojné nápoje, nelhat, nekrást, necizoložit. Vyzdvihuje mimo jiné ctnosti jako je láska k rodičům, úcta k vladařům a učitelům, neubližovat živým tvorům a mít s nimi soucit. Důležitá je meditace. Má cíl zachování života, zdraví, a to vlastním úsilím. Můj osud je ve mně, nikoliv v nebi.
Taoismus je čínské národní náboženství, které je mimo Čínu zastoupeno v zemích kam dosahoval její vliv. Jedná se hlavně o Japonsko, Koreu a Vietnam. Taoismus nyní působí na duchovní rozvoj Evropy a Severní Ameriky, především na ideologii ekologických a pacifistických hnutí.
KONFUCIANISMUS
Kong-fu-tsi (latinsky Konfucius) se narodil na přelomu roků 552 – 551 př. Kr. ve státě Lu. Pocházel z nižší vojenské šlechty, v dětství osiřel a o jeho výchovu se starala matka. Od mládí se zajímal o historii, poezii a hudbu. V devatenácti letech se oženil a působil jako správce knížecích skladišť. Konfucius proměnil svůj dům ve školu, kde učil dějiny, básnictví a formy slušného chování. Během deseti let prošlo jeho školou přes tři tisíce žáků. S rostoucí slávou dostával stále častěji nabídky, aby zastával některý z vedoucích úřadů ve státě Lu. Úřady Konfucius odmítal s tím, že nemůže přijmout úřad, jehož vykonávání by nemohl sloučit se svými morálními zásadami. Roku 501 př. Kr. vstupuje do státní správy jako ministr spravedlnosti. Konfucius zavádí pevný řád a spravedlnost. Díky tomu dochází k všeobecnému rozkvětu a získává důvěru lidí i panovníka. To je ovšem trnem v oku vládci sousedního státu Tshi. Ten proto posílá vládci státu Lu osmdesát mladých zpěvaček a tanečnic a stádo koní. Ten se díky tomu odvrací od Konfuciových zásad a oddává se radovánkám. Zklamaný Konfucius odstupuje z úřadu, opouští rodnou zem a příštích skoro čtrnáct let putuje po Číně. Věnuje se studiu starých čínských dob, je literárně činný, sepisuje např. dějiny svého státu. K stáří se stává podivínem a trpí skoro chorobnou pověrčivostí. Zemřel roku 479 př. Kr.
Konfucius nebyl náboženským reformátorem, ani zakladatelem nového náboženství. Byl především filozofem a etikem. V etice sladil zájmy jednotlivce a společnosti, stanovil normy a povinnosti člověka vůči rodině a státu. Upevňoval morálku a zdůrazňoval, že se každý - od vládce počínaje po prostý lid - musí naučit té společenské úloze, která mu náleží a podle níž by také měl žít.
Hlavními pojmy Konfuciovy etiky jsou „li“ a „žen“. Li znamená slušnost, řád věcí, obřad a rituál. Li označuje pravidla chování, kterými muž upravuje své vztahy vůči společnosti. Žen označuje dobrotu, srdečnost, věrnost rodině a císaři. Zachovávání lin a žen se mělo promítnout do vztahů mezi otcem a synem, mezi starším a mladším bratrem, mezi manželem a manželkou, mezi starším a mladším člověkem a mezi vládcem a poddaným. Konfuciovo učení navazuje na posvátné knihy king.
Konfuciovi následníci se nazývali Tseng-si. Mezi nejvýznamnější patřil filozof Meng-tsi (latinsky Mencius), žil cca. 298 – 238 let př. Kr. Hlásal, že člověk je od přirozenosti dobrý, mravní zásady jsou stanoveny z nebes a lid má právo sesadit nehodného vladaře. Ve 12. století po Kr. konfucianský reformátor Čuhi hlásá ateizmus a hmotařský monismus - čuhismus. Čuhi byl zpočátku pro svoje učení pronásledovaný, ale za císaře Li byl vyhlášen za ideálního vykladatele Konfucia. Čuhismus hlásá, že neexistuje ani Bůh, ani prozřetelnost. Vesmír a všechny věci se skládají ze dvou principů: li – formy a khi – látky. Působením tvaru se látka vyvíjí ve dvou střídavých formách jin a jang. Nesmrtelnost duše je výmyslem budhistů.
Zásluhou Konfuciových následníků, kteří se nazývali literáti, se jeho učení rozšířilo po celé Číně. Od roku 57 po Kr. byl zaveden kult Konfucia a od roku 628 mu bylo obětováno v chrámech. Nikdo nemohl dosáhnout hodnosti mandarina nebo literáta, pokud neprošel školou literátů a nevzdal povinný hold Konfuciovi dle předpisů. Výsady literátů byly zrušeny až v roce 1907.
Konfuciánství vede k uctívání nebe, země a předků. Vede člověka k uvědomování si vlastní odpovědnosti, aby tak mohlo být dosaženo harmonie v životě člověka i celého lidstva. Klade důraz na přesné vykonávání obřadů, na péči o zemřelé a jejich dobrý úděl na věčnosti. Zdůrazňuje rodinné a občanské ctnosti, význam náboženství pro stát. Proto byl konfucianismus dlouho státním náboženstvím Číny, přestože nemá vlastní kněze. Vykonavateli obřadů (uctívání předků, nebe a země, svatební a pohřební obřady, obřady k poctě Konfucia) jsou vzdělaní úředníci, kteří jsou k tomu oprávněni na základě státní zkoušky.
Konfucianismus je čínské národní náboženství, které je mimo Čínu zastoupeno v zemích, kam dosahoval její vliv. Jedná se hlavně o Japonsko, Koreu a Vietnam, popřípadě Singapur.
BUDDHISMUS
Taoismus ani konfucianismus zcela neodpovídal na všechny náboženské otázky Číňanů. Za císaře Ming-tiho se poprvé objevuje v Číně importovaný buddhismus z Indie. Budhismus má několik směrů nauky. V Číně se vyučoval směr založený na mahájánských textech. Mahájánou (velkým vozem) rozumíme mladší vývojovou fázi buddhismu, která se do určité míry vzdálila od původní Buddhovy nauky. Buddhismus v Číně je tedy směsicí mnoha různých původně buddhistických i nebuddhistických tradic. Byl to kult velkého množství buddhů, kteří žili v nebi nebo přicházeli na svět v podobě Bódhisattvů. Tyto nebuddhistické tradice a kulty v sobě sjednocují ideály konfucianismu, taoismu i dalších, původně filozofických nauk. V průběhu 5. - 8. století se zde vytvořilo jedno z hlavních center buddhismu.
Pro Čínu je typické, že v podstatě „cizí" náboženství (buddhismus) přijala velmi rychle a přetvořila jej do specifické podoby.
SHRNUTÍ
V Číně neexistují různá náboženství, taoismus nebo konfucianismus. Číňan může být současně taoistou nebo konfuciánem. Vše se prolíná, člověk si vybírá, co je pro něj nejpřijatelnější, co ho momentálně nejvíce oslovuje. Není zde dán pevný řád. V obou náboženstvích, která původně vznikla na základě filozofie a etiky nacházíme neuvěřitelné množství bůžků a zbožštění lidí. Nauky těchto náboženství nemůžeme přijmout za své. Jsou totiž kompletně vytvořeny lidmi a postrádají odpovědi na základní lidské otázky, např. co je po smrti, nenacházíme zde osobního a milujícího Boha.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
Buddhismus v Číně [on-line] [Citováno 19. 4. 2011] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus_v_Číně
Taoismus a konfucianismus [on-line] [Citováno 12. 4. 2011] Dostupné na: http://is.muni.cz/www/137451/1782221/religionistika.pdf
Taoismus a konfucianismus [on-line] [Citováno 12. 4. 2011] Dostupné na: Konfucius http://zivotopisyonline.cz/konfucius-zakladatel-prvni-filosoficke-skoly-ciny/
Ostatní dokumenty
KRUMPOLC, Eduard. Fundamentální teologie. Skripta část I. a II. Olomouc: Cyrilometodějská teologické fakulta, pobočka Olomouc, 2001
KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984
PODLEŠÁK, Jan. Dějiny náboženství (Živé náboženské systémy). České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, Katedra společenských věd, 1997