Náboženství Mexičanů a Peruánců se řadí mezi náboženství národů vyšší kultury.

MEXIKO

V době příchodu španělských dobyvatelů ovládal téměř celé dnešní Mexiko bojovný kmen Aztéků. I když zde sídlilo více kmenů, všechny měly společný kalendář, jak občanský, tak i církevní. Byli to lidé neobyčejně nadaní a jejich území se často nazývalo „americkým Egyptem“.

Aztékové věřili v boha, stvořitele všech věcí. Nazývali ho různými názvy: Tlok Nahuaque – Ten, kdo má vše v sobě, Ipalneomi – Ten, jímž žijeme. Nejrozšířenější název nejvyšší bytosti byl Ometechutli, která byla uctívána jako bůh sídlící v nejvyšším nebi. Vedle Ometechutliho byl uctíván i Tonatecuhtli – Pán, který nás živí. Ten měl manželku Tonecacihuatl. Tento božský pár měl dvě děti, Quetzalkoatl a Tezcatlipoca. Tato čtyři božstva stvořila první pár lidí: prvního muže Ciapatliho a první ženu Oxomoco. Tito jsou považováni za prarodiče lidského pokolení. Dalším známým bohem byl Tlatok – bůh bouří a vladař mrtvých.

Nejdůležitějším bohem Aztéků byl Huitzilopočtli. Aztékové jej pravděpodobně přebrali od kmene Michoacanů a svého boha Mexi s ním ztotožnili. Huitzilopočti byl bohem války. Aztékové uctívali svého boha lidskými obětmi. Oběti velekněz rozřízl obsidiánovým nožem hruď a zaživa oběti vytrhl z těla srdce. Ještě tlukoucí srdce obětoval bohu slunce Tonatecuhtlimu a poté ho hodil k nohám sochy Huitzilopočtiho. Dle kodexu Telleránského bylo během čtyř dnů obětováno 20 000 zajatců. Kněžská hierarchie byla přísně organizovaná, nejvyšší velekněz byl z královského rodu. Dějepisec Torquemala uvádí, že v hlavním městě Mexiku bylo 5 000 kněží.

Aztékové věřili v posmrtný život. Věřili, že pro duše zemřelých jsou vyhrazena čtyři obydlí. Jedno pro předčasně zemřelé děti. Další obydlí bylo určeno pro lidi, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Do výše postaveného se dostávali lidé, kteří zemřeli na úžeh, utopením nebo podobnou smrtí. Do nejvyššího nebe se dostávali pouze válečníci, nebo lidé, kteří zemřeli u nepřítele na obětním oltáři.

Za zmínku stojí i božstvo uctívané kultem kříže. Kolem 10. století se na řece Panuco objevila skupina bělochů, kteří se usadili v království Kukulkan. Jejich vůdce Aztékové nazývali Quetzekoatl. Domorodci jej považovali za velkého proroka. Prohlásil totiž, že přijdou od východu bílí lidé, podrobí všechny národy a zavedou nové náboženství. Quetzekoatl začal být uctíván jako božská bytost. Byl to pravděpodobně islandský misionář, který zavedl úctu kříže u „pohanských národů“.

PERU

Peruánci věřili v boha, neviditelného stvořitele světa. Tomuto bohu nestavěli chrámy, protože byl všudypřítomný. Nazývali ho Virakoča nebo Pačakamak. Lidé měli ve zvláštní úctě boha slunce, kečuánsky Inti. Inti byl považován za prvorozeného syna boha Virakoča. Inti daroval lidem teplo a světlo, jemu lidé vděčí za své štěstí. Bůh slunce měl za ženu bohyni měsíce Quilju. První Inka (totéž co král) se prohlašoval za syna boha slunce Inti Čzri a jeho manželka byla dcerou boha slunce. Peruánci měli též boha větru a války Aukayoka, bohyni moře Uminu a další druhořadá božstva.

U chrámů konali službu kněží. Nejvyšší kněžstvo se jmenovalo huilak. Huilakové vyučovali náboženství a z nich byl doživotně volen velekněz slunce. Druhou třídu kněžstva tvořili věštci tzv. hatukové. Ti věštili, když požili nápoj čiča. Jím se uvedli do transu a poté pronášeli záhadné věštby. Nejnižší kněžskou třídou byli nakak, byli to vlastně chrámoví služebníci. Peruánci měli i své mnichy – huankakilji a panny – intipčinan, zasvěcené bohu slunce.

Inkové věřili v posmrtný život, proto těla svých mrtvých mumifikovali a zaopatřovali je vším potřebným pro záhrobní život.

SHRNUTÍ

Náboženství v Mexiku i Peru je vírou v množství bohů, s nimiž nelze navázat osobní vztah. Existuje mezi nimi podřízenost a z jejich svazků vznikají noví bozi. V jiném případě se lidé sami prohlašují za syny a dcery božstev. Bohům jsou navíc přinášeny lidské oběti.

Nelze zde najít milujícího Boha, kterému mohu důvěřovat. Žádný z bohů zmíněných národů nemá ani vzdáleně vlastnosti uvedené v článku Definice Boha. Tato náboženství a jejich nauku je pro nás nepřijatelná.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984