Doporučujeme všem, kteří nemají zájem nakouknout pod pokličku „suché vědy“ a teorie o tom, kde se vzalo náboženství a jak se vyvíjelo, aby tuto část přeskočili. Podívejte se buď na základní světová náboženství nebo na nejznámější náboženství v Evropě – náboženství křesťanské.

Abychom pochopili, co náboženství vlastně je, musíme nejdříve v kostce vysvětlit základní pojmy. Je třeba správně pochopit rozdíl mezi vírou v jednoho Boha, popřípadě ve více bohů. Musíme též vědět, co náboženství není.

ZÁKLADNÍ POJMY

Základním slovem při zjišťování, co je náboženství, je pojem Bůh. Teismus (z řeckého slova theos-bůh) je náboženský názor, který je založen na víře v osobního boha nebo bohy. Teismus můžeme rozdělit na několik základních větví.

  • Monoteismus – jednobožství, prohlašuje, že podstatou všeho je jediný, osobní Bůh, mimo něj neexistují žádní jiní bohové.
  • Henoteismus – jednobožství, člověk uctívá jednoho z mnoha bohů.
  • Polyteismus – mnohobožství, o vlastnosti jediného osobního Boha se dělí bohů několik, vláda nad světem a lidmi je postupně připisována více bohům

Panteismus je názor, který ztotožňuje Boha se světem, popírá skutečnost, že Bůh naprosto přesahuje svět, člověku je bohem celý vesmír. Pro pochopení si můžeme představit nádobu ponořenou do vody. Voda je v nádobě, ale součastně i mimo nádobu. Dalo by se říct, že svět je v bohu a bůh ve světě.

NÁBOŽENSTVÍ NENÍ

  • filozofie - je spíš teoretická a směřuje k poznání, ale náboženství je spíše praktické a směřuje k lásce
  • etika – vychází z přirozeného mravního zákona svědomí, náboženství naopak připouští zákony Boží a svědomí považuje za Boží hlas v mysli člověka
  • umění – hledá krásu smyslovou, náboženství hledá krásu mravní, člověk chce dosáhnout spojení s Bohem
  • pověra – v rozporu s racionálním myšlením a bez rozumných důvodů přiřazuje věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost, hledá ukojení zvědavosti, kdežto náboženství hledá posvěcení člověka
  • magie – usiluje o ovládání nadpřirozených sil, zatímco náboženství směřuje k uctívání Boha nebo božstev.

NÁBOŽENSTVÍ JE

V subjektivním smyslu: volní dispozice neboli ctnost, která vede člověka k uctívání Boha nebo božstev. Zahrnuje:

  • užívání rozumu, kterým poznává svrchovanost božstev nebo Boha
  • používání svědomí, které schvaluje soud rozumu
  • činnost – praxi, kterou plní povinnosti k božstvům nebo Bohu

V objektivním smyslu: je souhrn pravd, povinností a úkonů, kterými uctíváme Boha. K nim můžeme dospět poznáním Boha rozumovými a logickými úvahami.

V náboženství můžeme rozlišit tři prvky:

  • nauku (články – učení víry)
  • pravidlo mravů¨
  • vnější náboženské úkony

ZVLÁŠTNÍ NÁBOŽENSKÉ ÚKONY

  • adorace: jí se uznává Boží svrchovanost nad vším stvořeným
  • díkůvzdání: jím se Bůh ctí jako největší dobrodinec
  • prosba: jí se Bůh uznává za zdroj všeho dobra a člověk chce dosáhnout nějaké dobrodiní
  • pokání: tím se snaží člověk Boha usmířit za provinění proti němu a jeho nařízením spáchaná

Ve světě existují dva různé náhledy na náboženství.

Přirozená náboženství vyvozují svoji představu boha ze zákonitostí přírody a vesmíru. Dá se říct, že jeden pól tvoří zbožštění přírody, druhý pól zbožštění člověka. Představy boha či bohů v přírodních náboženstvích jsou proto stále vázané na pozemskost. Z toho vyplývá, že člověk nemůže mít dlouhodobě v opravdové úctě bohy, které si sám vytvořil.

Zastánci zjeveného náboženství říkají o věci nebo pravdě, která byla někomu skryta a potom ukázána, že mu byla zjevena. I když díky věcem ve světě se dá vypozorovat tvůrce nebo stvořitel, to ještě neznamená, že se z toho dá odvodit náboženství a to zjevené. Aby mohlo být náboženství nazýváno zjeveným, musí Bůh přicházet do přímého kontaktu s člověkem, například prorokem. Toto se nazývá nadpřirozený způsob zjevování se Boha. Bůh se svobodně rozhodl lidem zjevit tajemství o sobě a cestě člověka k němu.

DEFINICE NÁBOŽENSTVÍ

Známe už základní pojmy, co náboženství je a co není. Přesto je poměrně obtížné náboženství přesně a správně definovat. I když existuje mnoho definicí, náboženství není jenom světovým názorem, neomezuje se pouze na intelektuální oblast života. V náboženské praxi jsou důležité i prvky citové v podobě lásky k Bohu a lidem a prvky volní, tj. mravní úsilí na základě náboženské víry. S náboženstvím jsou úzce spjaty i skutky (např. milosrdenství – almužna) nebo i umělecká díla oslavující Boha. České slovo náboženství naznačuje, že jeho význam se týká zaměření člověka na Boha, vztahu člověka k Bohu.

Slovo náboženství pochází:

  • podle Cicerona od relegere ( znovu číst): jako by nábožní lidé znovu v mysli četli to, co náleží k uctívání Boha
  • podle Lactantia, od religare (opět svázat): náboženství je vlastní znovu svazovat Boha a lidi poutem zbožnosti
  • podle Augustina od reeligere (znovu vyvolit): náboženstvím si znovu volíme Boha odmítnutého hříchem.

Je jistě zajímavé vědět, z jakého slova se náboženství odvozuje. Podstatně důležitější pro nás bude znát hlavní světová náboženství, orientovat se v jejich nauce a po zralé úvaze definovat, které parametry splňuje dle předchozích článků „definice Boha“ a „důkazy Boha“. Náboženství je pro člověka nejen potřebné, protože naplňuje jeho nejvnitřnější touhy, ale také proto, že Bůh má právo vyžadovat úctu ode všech lidí. Člověk nemá právo vyznávat jakékoliv náboženství, ale pouze takové, které je ve shodě se správným rozumovým úsudkem. Boha jsme tedy povinni uctívat nejen vnitřně, ale také navenek. Na Bohu totiž závisíme nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství.

Nyní probereme základní světová náboženství.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

KRUMPOLC, Eduard. Fundamentální teologie. Skripta část I. a II. Olomouc: Cyrilometodějská teologické fakulta, pobočka Olomouc, 2001

KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984

PODLEŠÁK, Jan. Dějiny náboženství (Živé náboženské systémy). České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, Katedra společenských věd, 1997