Stoicismus je filozofický směr, založený oficiálně Zénonem z Kitia počátkem 3. st. př. Kr. Šlo o nejdůležitější a nejvlivnější směr helénistické filozofie. Období stoicismu trvalo až do roku 529 n. l., kdy císař Justinián I. nechal zavřít všechny pohanské filozofické školy. Znakem stoicismu je jeho systematičnost. Stoičtí myslitelé usilují o vytvoření jednotlivé myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosti školy, která kladla velký důraz i na udržování své filozofické tradice. Stoici byli pantheisté. Bůh byl u nich cosi jako světová substance, světlo, pneuma pronikající vším. Podle stoiků nezávisí hodnota života na věcech, jako jsou např. bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, úspěch a neúspěch v životě… Stoikové hlásají, že existují dva druhy lidí: stoici a blázni. Stoik je podle nich blažený za všech okolností právě proto, že stoická ctnost je totožná s blažeností. Svobodný je i člověk, který je otrokem, bohatý je i žebrák, vladařem je i ten, kterého nikdo neposlouchá... Všichni ostatní jsou chudáci, žebráci a šílenci, a jsou to právě ti, kdo hledají blaženost ve vnějškovostech - tj. ve věcech požitkových jako vášeň apod.
Myšlenky převzaty a uspořádány z:
Stoicismus [on-line], Poslední aktualizace 11. 4. 2014. [Citováno 20. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stoik
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.