64. Řehoř I. – Veliký (Gregorius)

Byl prvním z papežů, který začal používat titul „služebník služebníků Božích“ (lat. servus servorum Dei) a je považován za jednoho ze zakladatelů světské moci papežské. Byl také známým církevním učitelem a autorem mnoha spisů. Řehoř pocházel z významné patricijské rodiny Annici, vystudoval práva a po roce 570 zastával v Římě úřad praetora. Disponoval tak neobyčejnou světskou mocí. Rozčarován římskou politikou však brzy úřad opustil a nastoupil církevní dráhu. Po smrti svého otce roku 575 se stal propagátorem benediktinské řehole a zakládal kláštery. Roku 577 jej papež Benedikt I. pověřil prací s římskou chudinou. Roku 579 jej papež Pelagius II. jmenoval svým legátem u císařského dvora v Konstantinopoli. Poté působil jako jáhen v papežské kanceláři. Papežem byl zvolen (dle tradice proti své vůli) během dohasínající morové epidemie, které padl za oběť i sám papež Pelagius. Zpětně se Řehořův úřad hodnotí jako reprezentativní model výkonu papežství. Nezájem o intrikářství kvůli moci a touha řešit spory mírovou cestou byly odrazem snahy jednat v souladu s pokyny benediktinské řehole. Chtěl, aby církev byla zároveň institucí významně pečující o nemocné a chudé, proto na počátku každého měsíce rozděloval část církevního majetku mezi lid. Reformoval mešní liturgii a byl autorem mnoha vylepšení hudební vědy a notového záznamu.